VIV spisovatelka

Delší dobu jsem nepřidala článek ani jiný příspěvek na žádnou sociální síť. Jedním z hlavních důvodů bylo, že mě postihl, tak jako spoustu dalších lidí bubák posledního roku zvaný Covid.

Z mé maminky se stal přítel na telefonu a já se v mých třiceti letech učila vařit. Samozřejmě jsem se nevyhnula jejímu láskyplnému „já ti to říkala, kdybys mě tenkrát poslechla a nelítala radši po dvoře a s kamarády, nemusela jsi se tím trápit teď, když už tak máš tolik starostí.“

„Vy jste za ním běžela?“ Nevěřícně se na mě díval policista, „a bosa? Co kdyby vás praštil?“ 

Podívala jsem se na své nohy v bílých ponožkách a v tu chvíli jako když mi všechno došlo. Rozbrečela jsem se. 

Nedávno jsem si na něco hledala na seznamu a vyskočil na mě článek “Další mimořádná opatření“. Od čtvrtka bude vše mimo potravin zavřené. Čtvrtek je zítra a mně došlo víno! 

 Pouštím tašku, že si vyndám kapesník. Taška se hroutí a plnou vahou mi padá na lýtko. S rachotem dopadne na zem a letáky opět vyjedou. Se zaúpěním se chytám za nohu, sednu si k tašce a s brekem nandávám letáky zpět. 

V hlavě mi naučeně vyskočila kalorická tabulka. Po paměti jsem vylovila počet kalorií piva a nebylo to moc veselé. No nic, vyjímečně se nic neděje. Po vydatné večeři a dalším malém pivu jsem začala otravnou kalorickou tabulku zasouvat do pozadí a pomalu se upamatovávat na táborový režim.

 Po nesnesitelně dlouhé době, tedy mě tak připadala jsem začala kontrolovat terén kolem sebe. Odevšad se ozýval nepříjemný praskot větví, z rybníka šplouchala voda a mě připadalo, že se ze všech stran někdo plíží směrem ke mně

 Po chvíli mi došlo, že jediný člověk bez roušky ve vagóně jsem já. Tady bude asi něco špatně, začalo mi docházet. Pohoršené pohledy spolucestujících mě v mé domněnce utvrdily. Vytáhla jsem telefon a do vyhledavače zadala  -roušky v metru-

„Aha, takže ty prokouříš měsíčně tolik, jako by mě stál jeden korálek, ale tobě z toho nic nezůstane, ale mně by ten korálek zůstal navždycky.“  Kula jsem opět plány, jak si sama sobě omluvit koupi mých vytoužených korálků.

A která strana je vlastně ta východní? Začneme znovu dumat. Leoš opět nelení a zastaví nějakou paní se svým dotazem. Paní nám přeměří pochybovačným pohledem a něco příteli odpoví. Ten si ke mně sedne a začne se opět chechtat.

„Čemu se zase směješ?“ 

„To je přeci jasný, kde je východ. Tady, když je tady ta zeď.“