Můj dnešní trénink
Už několik let mám osobní trenérku Jarmilku, která je nejen skvělý trenér, ale také úžasný člověk. Cvičíme spolu pravidelně alespoň jednou týdně, ne že by to na mé postavě bylo znát. Ke skvělé postavě je totiž třeba i přestat papat a já dělám, že to nevím, je to pohodlnější.
Jarmilka mě nešetří, na cvičení jezdím pravidelně s rozporuplnými pocity, jestli mi to za to stojí, se takhle dobrovolně dřít jako kůň. Z tréninku se většinou potácím s jazykem na vestě, takže si ho plánuji na dny, kdy nemám moc povinností. Poslední dobou Jarmilka zvolnila s tím, že pochopila, že je spíš potřeba tělo zpevňovat a protahovat, než se dřít a honit, což jsem s vděčností odsouhlasila. Navíc jsem fňukala, protože mě posledních pár týdnů bolela záda, proto jsem měla trénink o to více mírumilovný.
Na dnešní hodinu jsem odjížděla s přesvědčením, že bude probíhat ve stejném duchu jako poslední dobou. Na odpoledne jsem si tudíž domluvila rande, naplánovala spoustu práce a psaní článků. Netušíc Jarmilky úmysly jsem nastoupila na hřiště, na kterém cvičíme s úsměvem a radostí, ale má trenérka zavelela.
,,Přebíhej hřiště sem a tam, na konci dělej dřepy, pokaždé o jeden víc, až do deseti.“
Doufala jsem, že je to jen začátek, tělo se přeci potřebuje pořádně prohřát. Při druhém povelu už jsem přemýšlela, ze které ze svých povinností budu muset dneska slevit. V půlce tréninku jsem se Jarmilky zeptala, kdopak ji to dneska naštval. Odvětila, že byla včera ona sama na svém tréninku a vlastně ho jen zkopírovala a důvod, proč se mnou dneska necvičí je, protože ji po včerejšku všechno hrozně bolí.
Poprosila jsem ji, aby už na tyto tréninky nechodila. Ke konci hodiny jsem se pokoušela vymyslet výmluvu, proč dneska budu muset zrušit rande. Nepřiznám přeci potupně, že je rande zrušené, protože mě zrušila trenérka.
Dojela jsem domů a když jsem šla po schodech nahoru k bytu, děkovala jsem tomu, kdo vymyslel zábradlí. Bylo mi pro tuto chvíli velkou oporou.