Můj první let
Miluji Mariánské Lázně. Už několik let tam jezdíme s dětmi o podzimní prázdniny. Omluvím je na dva dny ze školy a trávíme tam vždycky celý nádherný týden. Loni ovšem nastal problém, se kterým jsem nepočítala. Děti vyrostly do pubertálních let a začaly se vzpouzet.
„Je to nuda jezdit pořád na to samý místo.“
„Ale miláčkové, vždyť je to tam krásný.“
„Je to pořád stejný.“
„Ale můžete si tady dát masáže, pít prameny, koupat se v bazénu a spoustu dalších věcí.“
„To už nás nebaví.“
„A co naše tradice, dát si oplatku a potom vyrazit na procházku.“
„Všechno už jsme viděli stokrát.“
„A co ukrást na snídani rohlík a potom krmit kachny.“
„Sama jsi říkala, že jsi četla, že se to nemá. Nacpou se pečivem, který jim nedá žádný živiny a potom nejedí co mají a jsou nemocný.“
„Ale já to tam miluju!“
„Ale nás už to nebaví, chceme vidět něco novýho, proč někam neletíme jako ostatní.“
Musím se přiznat, že se bojím létání, já se vlastně bojím všeho. Ve vlaku si sedám do zadního vagónu, domívám se totiž, že kdyby se srazil s jiným vlakem, zadní vagóny to odnesou nejmíň. Z toho samého důvodu si sedám dozadu i v autobuse, ač se mi tam chce zvracet. Na lodi si dozadu sedat nemusím, ta když se potopí, odnese to pravděpodobně stejným způsobem i zadek, ale šance na přežití pořád nějaká je. Když však spadne letadlo, máte to dané, jak dopadnete. Tam mě nikdo nikdy nedostane, v tom jsem měla naprosto jasno. V tuhle chvíli jsem však udělala neprozřetelně slib, který jsem doufala bude do pár týdnů zapomenut, nebo se z něho nějak vykroutím. Slíbila jsem dětem, že když letos pojedeme zase do Mariánek, příští rok poletíme do Anglie, o které snily.
Rok uběhl jako voda a já si začala plánovat s mou kamarádkou Janou, se kterou se každý rok v Lázních scházíme, jak si tam ten podzim spolu zase užijeme. Ale děti bohužel nezapomněly a spustily důrazný protest, že se letos letí do Anglie. Žádný lázně, tak zněla dohoda. Můj chabý pokus se z toho vykroutit mi neprošel ani náhodou. Jana, která to má s létáním stejně jako já kroutila hlavou, jak jsem jen mohla dát takový neuvážený slib. No nechápu to ani já. Navrhla mi, že mi pomůže koupit letenky. Ona se taky musí občas pro rodinu obětovat a do letadla sednout. Létá prý jen s British Airways, protože jsou nejbezpečnější. Sice jsou jedny z nejdražších, ale to nevadí, jistota přežití je prý o moc vyšší, důvěrně mi sdělila. Nelenila jsem a koupila hned s pomocí Jany letenky. Cena je totiž při časné koupi o moc příznivější. K velké radosti dětí a mému většímu a většímu sklíčení jsme začali opravdu dovolenou v Londýně realizovat. Pár dní před odletem jsem měla snad všechny choroby, na které si vzpomenu. Bolelo mě v krku, měla jsem migrénu, chytly mě záda, bezpochyby se o mě pokoušel infarkt společně s mrtvicí. Určitě jsem měla i koronavirus, který ještě v té době nebyl známý. Strach fungoval. Musela jsem si srovnat v hlavě, že to takhle opravdu nejde, jinak nám výlet úplně zkazím. Všemi možnými metodami, které znám, jsem si začala vsugerovávat, že to je v pohodě, že se vůbec nebojím a letadlo nespadne. Máme přeci to nejbezpečnější letadlo, které kdy kdo vyrobil. Docela se mi to podařilo. Měla jsem pocit, že už se nebojím a dokonce jsem se snad na chvíli i na let těšila.
Ráno před odletem mi bylo zvláštně, ale stále jsem si říkala, že to bude dobrý. Po cestě na letiště jsem se usmívala a na dotazy dětí, jestli se bojím jsem odpovídala s nadšením že ne, že se těším. Po odbavení mě úsměv lehce přecházel. Při přistavení letadla už jsem koutky úst téměř tlačila nahoru prsty a po usazení na naše sedačky už jsem se o cokoliv, co by se podobalo úsměvu ani nesnažila. Myslela jsem si, že to v letadle vypadá úplně jinak. Představovala jsem si velký komfortní prostor. Místo toho jsem byla zavřená v malém plechovém něčem, co se za chvíli vznese a já už s tím nic neudělám. Zavřela jsem oči a snažila se kontrolovat svoje myšlenky. Najednou se to něco plechového hnulo a začalo se to rozjíždět. Hluk sílil a ve mně sílila panika. Křečovitě jsem se chytla opěradla a rozhlížela se kolem. Všichni byli v klidu, někteří se chystali ke spánku. Ok, tak to takhle asi má být. Hukot zesílil a rychlost letadla také. Bojovala jsem s nutkáním vrhnout se ke dveřím, snad by šly ještě otevřít. Letadlo se vzneslo, jsem v háji, měla jsem napsat závěť. Děti se nadšeně dívaly z okna a ukazovaly mi, jak je to krásné. Odvážila jsem se pohnout a podívala se ven, to jsem neměla dělat. Pokusila jsem se o křečovitý úsměv a prkenně se vrátila do stabilní polohy. Letadlo se zaklepalo. Zadusila jsem výkřik a vytřeštila oči, padáme, je to jasný. Rozhlížela jsem se kolem, co dělají ostatní, hledají vesty? Kyslíky? Nikdo nic, spí, čtou si, letuška se usmívá, asi je to v pořádku. Po dvou hodinách nastává konec mého utrpení, sedáme. Letadlo prudce klesá dolů a mně je zle, tohle nemůže přeci před zemí stihnout zabrzdit. Po chvíli se stroj narovná, uf sedlo si to a ani jsem to nepocítila. Najednou se ozvala rána a já zařvala na celé letadlo. Můj syn mě chytil za ruku,
„klid mami, přistáli jsme.“
„Vždyť už jsme seděli?“
„Ne, až teď.“
Vrhla jsem se ke dveřím, abych se dostala co nejdříve z útrob té příšery. Přežila jsem to, měla jsem chuť políbit matičku zemi. V tom jsem si uvědomila, že se budu muset ještě dostat tím pekelným strojem zpátky do Čech.