Zlobivé tělo
Dneska je můj velký den. Mám poprvé vést na zkoušku skupinku Vládců Síly přes videokonference zoom. Do teď jsem byla jen divák a přihlížela, jak se taková skupinka vede a učí. Jsem z toho lehce nervózní, navíc skupinka má úžasného průvodce, který má velké zkušenosti s vedením lidí. Napsal dvě knihy o osobním rozvoji a setkal se spoustou velikánu v tomto oboru. Vedení na zkoušku mi nabídl s dodatkem, ať se nebojím, že tam bude také a bude přihlížet. Tak pokud jsem byla do té doby klidná, ujištění, že bude přihlížet mě z klidu vyvedlo, ale dělala jsem, jako že je to v pohodě.
Odpoledne sedím u počítače a pracuji, sleduji čas na hodinách, můj křest ohněm se blíží. Potřebovala bych se uklidnit, což obvykle dělám během. Problém je, že mám poslední dny obrovskou alergii a cítím se bez energie a vyčerpaná. No nic, nedá se nic dělat, nervozita se stupňuje, musím vyběhnout. Dodávám, že jsem zkušený běžec a běhám celkem dlouhé vzdálenosti. Vyjdu před dům, do sluchátek si dám svou oblíbenou muziku a sakra, to je vedro. Po pár kilometrech ze mě leje, jako z konve, no z plánovaných dvanácti kilometrů slevuji na deset. Tak na osm. Po šesti zamířím k domovu. Vyplazím se po schodech do prvního parta, odemknu a cítím, že se kácím. Zvládám svůj kolaps naštěstí koordinovat Po chvíli se proberu, ležím na zemi, musím se napít, pokusím se zvednout, ale nedaří se mi. Volám na děti. Sakra, celý dny smrdí doma a když je potřebuji, tak tady nejsou. Doplazím se do kuchyně, pomalu se zvednu na kolena opřu se klepající rukou o linku a točím si vodu do kelímku. Zase cítím, že upadnu. Opatrně si lehám do stabilizované polohy a postupně se nadzvedávám a usrkávám vodu. Klepu se a strašně se potím, potřebuji hroznový cukr, mám ho pro takové případy v kuchyňské lince. Doplazím se zpět, s velkým úsilím se zvednu a otevřu dvířka linky. Prázdné papírky. Pacholci, zakleji směrem na adresu dětí a znova si lehám. Podívám se na hodiny. Za půl hodiny mám vést skupinku. Vyděsím se, co teď. Zvednu oči směrem k notebooku, který leží nade mnou na stole. Nadechnu se a pokusím se k němu natáhnout, zamotám se a padám zpátky. Co teď, dám si čas. Po deseti minutách akci zopakuji. Nejde to. Je mi zima, jsem úplně durch. Lítostivě beru mobil a píšu Milošovi, že se asi nepřipojím. Miloš neodpovídá. Je za pět minut sedm, nejsem žádný mejdlo. Zvedám se k počítači, motám se, ale nevzdávám to, zapínám ho, vidím rozmazaně, ale nevadí. Slyším whats up, Miloš potvrzuje, ale já už se připojuji ke skupince. Miloš mě vítá, mžourám na obrazovku, vidím pořád rozmazaně.
„Jak je?“ Ptá se.
„Zvládnu to.“
Skupinku jsem odmoderovala, ani nevím jak. Nejdříve jsem se na své tělo zlobila, teď si říkám, že mi možná pomohlo. Neměla jsem čas ani prostor si uvědomit strach a nervozitu a moje mozková kapacita nezvládla během moderováni nic jiného, než se soustředit na lidi, co zrovna hovořili a bezprostředně reagovat.