Aquincum

S mou kamarádkou Luckou milujeme koncerty. Vždy si počkáme, až bude nějaká naše oblíbená kapela nebo interpret hrát někde v Evropě a vyrazíme za zábavou.

 Koncerty spojujeme s několikadenní prohlídkou města. Vybereme si, co nás zajímá a nastává plánování cesty, ubytování, prohlídky města a euforie. 

Před čtyřmi roky jsme byly na jednom z koncertů v Budapešti a zamilovaly si ji. Ne nadarmo se jí říká kráska na Dunaji.  Při odjezdu jsme si slíbily, že se tam jednou vrátíme a vloni na podzim se nám naše přání splnilo. V Budapešti měl naplánované vystoupení Andrea Bocelli, jehož jsme toužily vidět na vlastní oči. Po tomto zjištění jsme bez váhání koupily lístky. Naplánovaly jsme výlet na čtyři dny a v průvodci si našly památky, které jsme minulou návštěvu nestihly navštívit a které musíme nutně vidět. Na naše cestování využíváme vlaky, protože se nám to zdá nejpohodlnější. Vyrážíme v brzkých ranních hodinách a na cestu si na oslavu, že vyrážíme do světa bereme šampaňské, nebo podobné pochutiny. Ač to většinou neděláme a procházky a památky neplánujeme na čas, při tomto výletu jsme si udělaly cestou ve vlaku pravděpodobný časový plán, abychom stihly navštívit všechno, co nás zajímá. První den, po příjezdu jsme si prošly památky poblíž našeho obydlí, Baziliku svatého Štěpána, Parlament a blízké okolí. Protože už jsme je viděly při naší první návštěvě, užily jsme si krásnou nostalgii. Obydlí jsme si vybraly stejné, jako při předchozí návštěvě. Na druhý den byl plán opravdu nabytý, bylo třeba vyrazit už brzy. Naše ubytování se nacházelo v části Pešť, kterou jsme měly z předchozího výletu víceméně prohlédlou a tudíž se náš směr prohlídky vztahoval na část Budín. Oblasti dělí řeka Dunaj, přes kterou vede slavný Řetězový most. Přešly jsme ho na druhou stranu a procházely nádhernou část Budapešti. Budínský hrad, Rybářskou baštu, Matyášův chrám a okolí. Dále bylo v našem itineráři několik kilometrů vzdálené Aquincum, neboli starobylé římské město a cestou zpět Náměstí Hrdinů a podle fotek nádherný zámek Vajdahunyadvar. V euforii a nadšené po krásné prohlídce části Budín jsme vyrazily směrem k starobylému městu. Google nám ukazoval 6 kilometrů do cíle, což nám v naší nadšené náladě připadalo jako kousek. Bylo asi jedenáct hodin a krásné odpoledne před námi.

 Kručení v břiše nám napovídalo, že je čas oběda, první, co tedy uděláme bude, že zastavíme v první restauraci, která nám padne do oka. Asi po dvou hodinách cesty, žádné restauraci a snižující se euforii, jsme zamířily do místního obchodu. V košíku přistály nějaké bagety, přiznám se, že i pár piv na cestu do batůžku a kafe do ruky. Usadily jsme se někde na obrubníku a diskutovaly, jestli jdeme opravdu správným směrem. Nacházely jsme se v nějaké obytné části, dost vzdálené od centra a žádná pamětihodnost v dohledu, což pro nás neznačilo nic dobrého. Zkoumaly jsme znovu kdeže má být to Aquincum, jestli ho máme v mapách opravdu zadáno dobře. Žádná chyba se nám neukázala, tak jsme vyrazily statečně dál. Po další hodině se před námi konečně zjevila restaurace. S úlevou jsme se do ní vrhly, i přestože část, ve které se nacházela vypadala dost pochybně. Chutné občerstvení za celkem rozumné peníze a v příjemném prostředí nám ukázalo, že zdání někdy klame.  S načerpanými silami se naše euforie vrátila a vyrazily jsme radostně dál. Bohužel nám nevydržela dlouho a naše pochybnosti o správném směru se opět vrátily a s každým krokem se více a více prohlubovaly. Teď už nás mapy vedly podél hlavní silnice, kde nebyl ani chodník a po chvíli nebylo ani kde jít. Na protější straně tekla řeka. 

„Musíme přeběhnout silnici a jít podél řeky.“ Rozhodla Lucka. Na moje protesty, že je tam moc aut a není kde přeběhnout reagovala jen.

„Raz, dva, tři, teď!“ A vyrazila. Mně nezbylo než se mezi auta vrhnout za ní. Náš hazardní kousek nám kupodivu vyšel, což nás přivedlo k bláznivému a možná i zoufalému smíchu. Seděly jsme na břehu řeky a diskutovaly, co dál. Google ukazoval, že už nám do cíle zbývají jen dva kilometry, nemá cenu jít zpět. To dojdeme. Po dalším kilometru přišly pochybnosti, jestli se nacházíme stále v Maďarsku. Část, kterou nás zrovna vedl telefon nepůsobila vůbec důvěryhodně, ale jsme dvě, to zvládneme a případně se i ubráníme, ujišťovaly jsme se vzájemně. Pochybnosti, i trošku strach se nám nenápadně vkrádaly do hlav. Byla už skoro tma, netušily jsme, kde se nacházíme a nejezdila tady ani žádná hromadná doprava. Ale statečně jsme šlapaly dál. Už je jen kousek do cíle, naše kroky se zrychlovaly s ubývajícím počtem metrů v Googlu. 

„Támhle, támhle to musí být!“ Ukazovala Lucka na druhou stranu silnice. Přeběhly jsme radostně silnici a chystaly se k vítěznému jásotu, ale před námi stál obchodní dům! Pobíhaly jsme bezradně kolem dokola, někudy se k té památce musíme přeci dostat. Třeba bude někde uprostřed obchoďáku, napadaly nás nesmysly. Po tolika kilometrech v nohou, si to zasloužíme vidět, musí to tady být! Ale Google neomylně ukazoval na stavbu před námi. Nikde nic. Nechápavě jsme civěly na mapy a zpět na obchodní dům. Nic tady není. Obrubník nám nahradil lavičku. Takovou dálku za sebou, kdoví kde se nacházíme a obchoďák? Vytáhly jsme pivo z batohů, shodily boty a smály se tomu, co nás potkalo. Tak teď se musíme dostat nějak zpátky. Mně nefungovala data a Lucce docházela baterka.  Nastavily jsme navigaci na naše ubytování, sedm kilometrů. No pěkná štreka před námi. S prohlídkou náměstí Hrdinů a zámku jsme se s lítostí rozloučily, nazuly s hekáním zpět boty na nateklé nohy a vydaly se směrem k domovu.  Doufaly jsme, že nás tentokrát Google nezklame a pochodovaly statečně zpátky. Nohy bolely jako čert, kručelo nám v břiše, ale dobrá nálada nás prozatím neopouštěla. Dokud nezačalo pršet. Asi po pěti kilometrech jsme se dostaly do míst, která nám už byla trošku povědomá a ulevilo se nám, to už zvládneme. Lucce začalo výstražně blikat červené světýlko na mobilu, značící konec baterky. Sebraly jsme zbytky sil a zrychlily. Déšť sílil a z nás crčela voda, vidina toho, že se blíží konec našeho utrpení nás hnala rychle k cíli. Před námi se zničehonic objevilo nádherné náměstí. S úžasem v očích jsme k němu došly. Bylo to náměstí Hrdinů a bylo úchvatné. S úctou jsme obcházely jednotlivé sochy a déšť už nám vůbec nevadil.

„Luci, co je to támhle?“ Ukázala jsem na nasvětlený zámek, který se vyjímal nad jakýmsi jezerem.

„To je Vajdahunyadvar!“

Skoro jsme se k němu rozběhly. Před námi se zjevila neuvěřitelná nádhera. Pomalu, téměř se zadrženým dechem jsme vcházely osvětlenou branou a před našima očima se rozevřelo nasvícené pohádkové nádvoří. S úžasem jsme si prohlížely jednotlivé budovy, které se ve světle lamp blýskaly jako zlato. Byl to nádherný kontrast tmy a obrovského třpytivého zámku a nejkrásnější završení dne.

Po prohlídce jsme se mlčky vydaly na cestu zpět, bylo potřeba vstřebat zážitky, které nás právě nečekaně potkaly. Mobil už nefungoval, párkrát jsme se zamotaly, ale intuice nás vedla pomalu, ale jistě k domovu. Podařilo se nám najít i otevřenou večerku a s radostí nakoupit potraviny, o které se už dávno hlásily naše žaludky. Byly jsme turch, neskutečně utahané, nohy plné puchýřů, nachodily ten den také skoro 35 kilometrů, ale všechno nakonec dobře dopadlo. Z posledních sil jsme se doplazily k budově, kde jsme byly ubytované, náš apartmán se nacházel v šestém patře.

„No ještě by nemusel jít výtah.“ Zahučela Lucka a zmačkla tlačítko.

„Cože?“ Zděšeně jsem vykulila oči na tlačítko, které nereagovalo a zmáčkla ho pro jistotu taky. Třeba se stane zázrak. Nestal.

„Příště prosím radši mlč.“ Nešťastně jsem se podívala na Lucku.

„Promiň.“ Omluvně špitla. Nadechly jsme se a vydaly se na naší dnešní poslední cestu do šestého patra.