Odjezd na dovolenou

Odjezd na dovolenou
 

S mou rodinou milujeme Chorvatsko, jezdíme tam na dovolenou celé roky. Já se vždycky s dětmi nacpala k rodičům do jednoho auta, protože děti byly malé a krásně jsme se na zadní sedačky všichni vešli. Letos mě nějak přerostli a bylo jasné že se k rodičům nevejdeme, ale naštěstí se našlo krásné a snadné řešení. Tento rok s námi pojede poprvé můj přítel, takže bude řídit. Ne že bych neuměla řídit, nebo že bych byla špatný řidič, ale za prvé mě to nebaví a za druhé mám z takové dálky trošku respekt, což jsem samozřejmě nikomu nepřiznala.

 V Lednu jsme si vybrali a zamluvili ubytování a těšili se na společnou dovolenou. Potom přišla vlna pandemie a vypadalo to s naším odjezdem všelijak. Tři týdny před plánovaným termínem se hranice uvolnili a my se začali radostně chystat. Přišlo obvyklé, já beru sůl, ty kečup. Karimatky vezmeme k nám do auta, k vám se nevejdou a podobné už zaběhlé hlášky. Pokaždé nezapomeneme prohodit, jak je toho moc, jak to všechno pobereme a co nesmíme zapomenout. Vypadá to, jako bychom jeli někam do pralesa, kde se nedá nic koupit a ne do civilizované země. Dva týdny před odjezdem mi přítel v noci volá, že jede na pohotovost, strašně ho bolí zub moudrosti. Zub šel ven, ještě že se to nestalo na dovče, oddechli jsme si. Druhý den po vytržení přítel píše, že má horečku. Třetí že jede do nemocnice, že nemůže dýchat a čtvrtý, že je po akutní operaci mandlí. No dobrý, to ještě zvládneme, to se zahojí a v klidu odjedeme. Den před odjezdem. Panika vrcholí. Dcera nemá plavky, syn ploutve, mně jsou malý kraťasy. Přítel píše.

= Miláčku jsem v nemocnici, krvácí mi rána, zůstanu tady na pár dní, sice jen na pozorování, ale jet nemůžu, jeďte beze mě. =

Co teď? Obrací se na mě oči zbylých devíti členů rodiny.

„Pojedeme.“ Rozhoduji.

„Odřídíš to?“

„No jistě.“

Cítím se téměř dotčeně, za tu otázku. Ale červíček nahlodává, je to daleko, děti se budou handrkovat v autě, tebe to rozhodí, neudržíš tak dlouho pozornost, tak daleko jsi nikdy neřídila. Dost! Zakázala jsem si a statečně přebírám povinnosti, které měl do odjezdu vykonat přítel. V noci padnu do postele totálně vyčerpaná a strach z toho, že nebudu spát před tak důležitou cestou a pojedu unavená se ani nestihl dostavit.

Vyrážíme, děti si vyzvedly vysvědčení, jsou dvě hodiny odpoledne, svačiny jsou připravené, termoska s kafem hotová, auta se boří do silnice pod tíhou nákladu. Vše, jak má být. Bratr s rodinou za námi dojede až druhý den.  Vyjedeme na silnici a já se nalepím na zadek auta rodičů, nesmím je nikde ztratit, abych nezabloudila. Jsem mistr v bloudění, dokážu se ztratit i tam, kde to není možné. Křečovitě držím volant a lepím oči na sklo, snažím se nemyslet na to, že v téhle pozici musím vydržet tak čtrnáct hodin. Proč jsem tak nervózní, když jsme teprve v Čechách? Trpaslík v mozku je potvora a dál vytrvale podstrkuje pochybnosti. Po dvou hodinách ho ale přeperu, uvolním se a začnu si cestu užívat. Pouštíme si písničky, zpíváme a cesta krásně utíká. Při jedné z našich zastávek vystoupíme z auta s dětmi tanečním krokem a z druhého vylezou moji zdrchaní rodiče.

„Hrůza co, ty zácpy a objížďky, pojedeme celou noc!“
„Fakt?“ Divíme se.

Po dalších pár hodinách jim začínám rozumět. Děti v klidu spí, ale mě brní celé tělo, zavírají se mi oči a nadlehčuju se, protože mi bolest v kolenou nedovolí sedět v klidu. Auto rodičů zajede na parkoviště, sláva. Chvíli si zdřímneme, oznamují mi a já s radostí souhlasím. Dáme auta dál od sebe, natáhneme si na zem mezi ně s taťkou karimatky a ulehneme. Ostatní spí v autech. Pokouším se usnout, ale něco mě dloube do nohy. Vyskočím a nějaký stín se rychle mihne pod auto. Kleknu si a dívám se tím směrem. Čtyři zelené oči se na mě vyděšeně dívají zpoza kola. Koťata? Zakroutím hlavou a zase si lehnu. Co mě to šimrá na hlavě? Rychle se otočím a kotě uskočí. Po dalších atacích nenechavých tvorečků se přesunu do auta. Uvelebím se na své sedačce, fuj nedá se tam dýchat, stahuju okýnko a před námi zrovna parkuje kamion. Vztekle se na něj dívám. „Zmlkni.“ Kamion poslušně vypne motor a já zavírám oči. Co to je?! Mrazák, kamion hučí, jak chladí. Néé, zavírám okýnko a pokouším se opět spát. AUuu, bolí mě kolena a je mi vedro. Po třech hodinách vylézám z auta v ještě horším stavu, než když jsme zastavili a když vidím své rodiče, prožili viditelně obdobnou noc jako já. Jen děti spí jako miminka.

Po dvou hodinách dorazíme na místo určení a únava z nás padá, stálo to za to.