Trdla v Berlíně

Trdla v Berlíně
 

Asi tak před rokem ležím v posteli, chystám se vypnout mobil a spát, když si všimnu ikonky, která mi avizuje, že někde koncertují mé oblíbené kapely. Rozkliknu ji a nadskočím. Za tři týdny hrají v Berlíně moji milovaní Muse. Okamžitě začnu hledat volná místa. Jsem horká hlava, co se týče takových akcí a musím se přiznat, že ač je to velmi drahý koníček a dost zatěžuje rodinný rozpočet, nedokážu si ho odpustit. Zjistím, že je posledních pár volných míst a okamžitě se rozhodnu koupit dva lístky. Nějak to dopadne, prostě se na ně dostanu. Lísky ubývají a já s klepající rukou rychle klikám, aby se na mě dostalo. Nejde mi již tradičně zaplatit a nepamatuji se, že by mi někdy něco takového prošlo hladce. Koupeno, zaplaceno. Po chvíli přijde potvrzovací email a já se radostně rozesměju. Krok číslo jedna splněn, lístky jsou koupeny.

Nastává krok číslo dvě. Jak to oznámit příteli jako hotovou věc. Chvíli rozmýšlím a pak píšu.

=Miláčku za tři týdny jsou v Berlíně Muse…=

=Aha, asi jedou turné po Evropě=

Sakra ono mu nedochází, co tím chci říct?!

=No a co kdybychom na ně jeli?=

=Vždyť jsme na nich byli před dvěma měsíci v Praze=

Musím kroutit hlavou nad natvrdlostí mužů.

=Ale jsou to MUSE=

=Aha a co to znamená?=

Fakt se těm chlapům musí říkat všechno doslova.

=Já miluju Muse, to znamená, že bychom na ně měli jet=

=Je to dost drahý a byli jsme na nich nedávno, navíc koupit lístky mimo republiku vyjde mnohem dráž.=

Jak z toho vybruslím? Lístky doma a Leoš se vzpouzí. Nasadím těžký kalibr.

=Prooooosííííííím, já na ně chci jet.=

=Dobře miláčku, zítra zjistím, jestli mám volno a kdyžtak si zkusím vzít dovolenou, ale neslibuji, víš, jak to u nás v práci chodí.=

=Děkuju, jsi zlatíčko 😊=

Ráno přijde odpověď, která mě přiměje skákat radostí po bytě.

=Miláčku volno nemám, ale vzal jsem si dovolenou, můžeme jet.=

Pohotově reaguji.

=Jupííí, hned koupím lístky.=

V autě na cestě do Berlína prožívám euforii a přiznám se ke svému podvodu s lístky. Leoš mi se stoickým klidem odpoví.

„Já jsem si to myslel, že bys nevydržela čekat až do rána.“ 

Na místo dorazíme před polednem. Hned se ubytujeme a rozhodneme se, že se už nebudeme vracet. Půjdeme rovnou na koncert.

„Tak kam bys chtěla jít?“
„Šla bych k řece, tam bude určitě i centrum a hala.“

A kde bude asi tak řeka? Přemýšlíme. Musím říct, že jsme dva lidé ne s orientačním smyslem, ale nesmyslem. Dohodneme se, kterým směrem bude pravděpodobně řeka a tím se vydáme. Asi po hodině nám nezbyde, než se zeptat na cestu a samozřejmě pak ještě několikrát. Leoš naštěstí německy umí. Berlín je nádherně zelené město a přestože bloudíme, jsme nadšeni. Zastavíme se na obědě a popaměti něco vybereme, protože ani jeden pořádně nerozumíme, co je na jídelním lístku napsáno. Moje náhodná volba byla šťastnější než Leošova. Dorazíme konečně k řece. Je nádherný podzimní slunečný podvečer. Jaké jsou tady asi památky? Uvažujeme, ale nic nás z hlavy nenapadá.

„Zeptám se.“ Rozhodne se statečně Leoš a zastaví jakousi paní, která ukazuje na zeď u které stojíme. 

Leoš se snaží zadržovat smích, dokud paní neodejde a pak to nevydrží a rozchechtá se.

„Čemu se směješ?“ Nechápavě se ptám, přítel ukáže před sebe a vyprskne.

„Tohle je Berlínská zeď.“ 

Podívám se taky a před námi se táhne nekonečná zeď na které je všude napsáno Berliner Mauer. Začnu se chechtat s ním. Sedneme si na nábřeží do kavárny a vychutnáváme nádherný podvečer. 

A která strana je vlastně ta východní? Začneme znovu dumat. Leoš opět nelení a zastaví nějakou paní se svým dotazem. Paní nás přeměří pochybovačným pohledem a něco příteli odpoví. Ten si ke mně sedne a začne se opět chechtat.

„Čemu se zase směješ?“ 

„To je přeci jasný, kde je východ. Tady, když je tady ta zeď.“

Začnu se chechtat s ním naší natvrdlosti.

Nastal čas koncertu a moje nedočkavost přidává na obrátkách.

„Měli bychom jít, nesmíme přijít pozdě.“ Popoháním přítele, zadám adresu do googlu a ten nás vede. Jen po pár metrech ukazuje cíl.

„Asi tam mám chybu?“ Pokrčím rameny a přítel opět nelení a odchytí nějakého pána. Ten beze slova ukáže nad naše hlavy, kde se vyjímá obrovský nápis

Mercedes Benz Arena. Opět propukáme v smích. Pat a Mat na výletě.

Aréna je k mému nadšení opravdu malá. Všude je krásně vidět a my máme skvělá místa blízko u podia. Usedáme a já roztěkaně poposedávám. Nemůžu se dočkat začátku koncertu. Z mé euforie mě vytrhnou jakýsi drzouni a něco nám vykládají. Z toho, jak mávají lístky pochopím, že jim sedíme na místech. Myslím, že už vím, jak vypadá infarkt a mrtvice zároveň. Leoš zachová chladnou hlavu a zkontroluje naše lístky.

„Sedíme jen o dvě řady výš.“ Opatrně mi oznamuje, když vidí můj vyděšený výraz v obličeji.

Přesuneme se na naše místa a já radši obezřetně zkontroluji čísla sedaček.

„Máme ještě chvíli, nepůjdeme si koupit něco k pití.“

„Já nikam nejdu!“ Vykulím na něho oči, jak může vůbec něco takového vyslovit a radši se chytím sedaček, kdyby mě náhodou chtěl zase někam odvést.

Jakmile zazněly první tóny, vyskočila jsem ze sedačky a přidala se svým nezpěvem k nádhernému hlasu zpěváka Matta Bellamyho. Což mě jako obvykle nepěkně poznamenalo. Ještě několik dní poté si členové mé rodiny užívali mé krásné skřehotání namoženého hlasu.