Když si zapomenete roušku
S mou kamarádkou Ilijanis jsme se rozhodly, že je potřeba posilnit ducha, tělo i kreativní mysl a přihlásily se na akci, která obsahovala všechny tři složky. Jóga s deníkovým psaním. Akce se konala na Střeleckém Ostrově v Praze v devět hodin ráno. Je to venku, takže pouze za příznivého počasí. Několik dní před tím pršelo a my doufaly, že se počasí umoudří, abychom si užily společné dopoledne. Opravdu se tak stalo. Předpověď hlásila déšť, ale až na odpoledne.
Žiji na Kladně a donedávna jsem do Prahy jezdila pouze autem. Vždycky jsem zaparkovala někde na kraji města a dál se přesouvala metrem. Pokud to však bylo možné, dojela jsem až do cíle autem. Modré zóny mě vůbec nezajímaly a několik let mi to vycházelo. Poslední dobou mě kamarádi žijící v Praze upozorňovali, že policie posílila vozy, snímající značky aut, parkujících bez povolení v modrých zónách. Mávala jsem nad tím rukou a smála se tomu. Smích mě ovšem postupně přecházel s každým doporučeným psaním od městské police Praha.
V úterý ráno jsem tedy potupně vyrazila do Prahy autobusem. Moc mi to nakonec nevadilo. Ve sluchátkách mi hrála oblíbená hudba a já se usmívala krásné slunečné ráno.
Usmívala jsem se i při vstupu do metra, úplně ponořená do svého světa. Když jsem se na chvíli zadívala kolem sebe, udivilo mě, jak jsou v Praze lidé vystrašeni. Všichni nosí roušky. Ale opět mě pohltila hudba ve sluchátkách a já nevnímala okolí. Když přijelo metro usadila jsem se a rozhlížela se kolem sebe. Po chvíli mi došlo, že jediný člověk bez roušky ve vagóně jsem já. Tady bude asi něco špatně, začalo mi docházet. Pohoršené pohledy spolucestujících mě v mé domněnce utvrdily. Vytáhla jsem telefon a do vyhledavače zadala -roušky v metru-
A sakra, ulevila jsem si potichu po přečtení článku. Co teď? Už to prostě musím dojet. Snažila jsem se dělat jakoby nic.
Ilijanis jsem po setkání vyprávěla, co se mi stalo a ona mi moudře poradila. Když si zapomněla roušku, strčila si kapesník pod brýle.
„To je blbý, já si cestou zpátky koupím jednorázovou v lékárně.“ Usoudila jsem.
Po krásném dopoledni jsme si ještě daly kávu a já zamířila domů. Plná dojmů a s úsměvem jsem usedla v metru na sedačku a rozhlédla se.
„Do háje!“ Málem jsem se pleskla do hlavy. „Rouška!“ No když jsem pako, tak to prostě musím zvládnout. Snažila jsem se opět dělat, jako že je všechno v pořádku, já tady vlastně ani nejsem. Ale pohoršené pohledy, které mě probodávaly se nedali vydržet. Na mysli mi vytanula rada Ilijanis a já vytáhla papírový kapesník. Stáhla jsem z hlavy brýle na oči a na nos dala kapesník. Pohoda, uklidnila jsem se. Pak mě napadlo se kamarádce vyfotit a poslat, jaký jsem trdlo. Po shlédnutí fotky v mobilu, jsem zvažovala, jestli nemám radši vydržet pohoršené pohledy spolucestujících, než pohled na mě s kapesníkem.
Posuďte sami, fotku vidíte.
Během psaní článku mi přišla SMS od dcery.
-Mami, jsem v metru a zapomněla jsem si roušku.-
Napsala jsem ji svou radu s kapesníkem a těším se na její fotku.