Gastrodemence

Gastrodemence
 

Jako každý rok tak i letos jsme se s dětmi těšili z krásné dovolené u Jindřichova Hradce, na táboře “rodiny s dětmi.“  Mé děti a děti mých kamarádů už jsou větší. Naše původní parta, která jezdí na tuto akci už od začátku se však nechtěla našeho pravidelného setkání vzdát. Naše děti se proto staly praktikanty a my můžeme jezdit a užívat si společných chvil dál. Já se každý rok, po celý rok snažím, abych se v létě vešla do plavek. V lepším případě, abych se v nich cítila i dobře, což je opravdu výjimečný stav. Marně se snažím si vzpomenout, kdy se mi tohoto stavu podařilo dosáhnout. 

Letos se mi paradoxně během covid a zákazu vycházení podařilo celkem obstojně zhubnout. Nevím, jak je to možné. Byla jsem zvyklá na obrovský zápřah, patnáct hodin na nohou v práci, děti a domácnost. Nepřetržitý provoz a najednou stop, zákaz vycházení a v bytě 55 metrů se opravdu žádný pohyb nedal vymyslet. Po zákazu vycházení jsem začala opět běhat a díky ztrátě zaměstnání bylo i dost času. Povzbuzena zchozenými kily jsem běhala o to víc a snažila se i zdravěji jíst. Před odjezdem na tábor ručička na váze ukazovala ne úplně ideální číslo, ale také ne vůbec špatné.

Při balení v kufru radostně přistáli i kraťasy, které jsem už na sobě neměla, no ani nevím kolik let zpět. Jestli se je odvážím obléct si nejsem jistá, ale člověk nikdy neví. Na táboře bude také pohybu dost a třeba něco ještě shodím. Mudrovala jsem si pro sebe. V kufru bylo samozřejmě i oblečení na běh, jistě že nebudu zahálet a budu pokračovat ve svém režimu. 

Na místo určení naše autíčko jménem Karkulka dorazilo v sobotu, asi ve tři odpoledne. Po příjezdu nastalo obrovské vítání, s některými z party jsme se neviděli téměř rok, s některými dokonce celý rok. Ještě, než jsme začali vybalovat mi někdo podal malé pivo. V hlavě mi naučeně vyskočila kalorická tabulka. Po paměti jsem vylovila počet kalorií piva a nebylo to moc veselé. No nic, výjimečně se nic neděje. Po vydatné večeři a dalším malém pivu jsem začala otravnou kalorickou tabulku zasouvat do pozadí a pomalu se upamatovávat na táborový režim. Snídaně, aktivita, svačina, aktivita, oběd, polední pauza, aktivita, svačina, aktivita, večeře, aktivita pro rodiče a poté, co se kuchař uloží ke spánku vyplenění jeho lednice.  Jak jsem mohla zapomenout. Vše samozřejmě proložené sem tam malým pivem. 

Ve středu sedíme u stolu a funíme po dalším z obrovských obědů a čekáme, až zazní gong. Ten znamená, že všichni svůj oběd dostali a zájemci si můžou jít pro přídavek. Luxusní gulášek kuchaře Míši se vejde vždycky. Postupně se zvedáme a suneme se k výdejnímu okýnku, které je plné. Funění kolem okýnka značí, že mají všichni dost, ale přesto si ještě knedlíček, či dva přidají.

Chvíli poté, co do sebe nacpeme poslední zbytky jídla se nám začnou zavírat oči, mozky se vypnou a s tupými výrazy žádostivě hledíme na deky rozložené mezi stany a těšíme se na polední klid.

Chvíli se snažíme dělat, že se nic neděje, marně lovíme slova, protože plná břicha nám sebrala veškerou energii. Zanedlouho to vzdáme, jako každý den a přesuneme se na deky.  

Tento stav jsme odborně nazvali gastrodemence a nutno říct, že je jím proložen každý den celý týden.

 

 

 

 

Viv Spisovatelka

Mína, novodobý román

Více o knize Mína