Nefunkční smysly
Delší dobu jsem nepřidala článek ani jiný příspěvek na žádnou sociální síť. Jedním z hlavních důvodů bylo, že mě postihl, tak jako spoustu dalších lidí bubák posledního roku zvaný Covid. Nevím, jestli to je pouze výmluva a jestli jsou tyto následky skutečně prokazatelné, ale mně vlezl i na mozek. Dát dohromady souvislou větu, natož napsat souvětí a nedejbože článek, byl nadlidský výkon. Neměla jsem ošklivé projevy, ani teplotu, nicméně patnáct hodin spánku denně po dobu několika týdnů ochromilo můj život. Covid napadl všechny tři členy v domácnosti. Mě i mé dvě děti.
Přiznám se, že ani jeden z nás nebyl na testech a pár dní jsme žili v domnění, že máme jen nějakou virózu. Po ztrátě chuti a čichu nám došlo, že to virózka nebude. Nejdříve tyto smysly ztratily mé děti, pár dní po nich já. Musím tady upozornit, že jsme poctivě dodržovali karanténu, pro případ, že by se někdo při čtení článku rozzlobil. Nebylo nutné nikam chodit, škola je zavřená a nákup nám vozila dovážková služba. S přáteli a rodinou jsme komunikovali pouze po telefonu. Žádné rodinné sešlosti, líbání a podobně.
V jednom z minulých článků jsem se zmínila, že nejsem dobrá kuchařka a kuchyni, pokud se v ní musím vyskytovat já, považuji za nepřítele. Když mé děti ztratily chuť a čich, zlomyslně jsem se zaradovala, že nemusím vařit. Je jim přeci stejně jedno, co jedí. Nakonec si můžou vystačit s chlebem a máslem. Ušetříme za jídlo a energii a nemocná maminka může klidně dál hajat v postýlce.
Bohužel, miláčkové protestovali, ale alespoň pro tentokrát neremcali, že jim jídlo nechutná. Po pár dnech jsem ztratila chuť a čich i já a musím říct, že je to pořádně divné.
Neuměla jsem si to do té doby představit, když o tom někdo mluví, zní to nemožně. Ve skutečnosti opravdu necítíte vůbec nic a netušíte, co jíte. Přestala jsem tedy česat čokoládku z vánočního stromečku a začala jíst chleba s máslem. Mě totiž nejenže mě nebaví vařit, mě ani nebaví přemýšlet nad tím, co si mám k jídlu dát. A teď to bylo úplně jedno.
Kvůli dětem jsem připravovala teplé jídlo dál, protože mě nebavilo poslouchat, že je normální, že maminky vaří. Jeden den si děti přály zapečené brambory se smetanou. To jídlo milujeme. Zapnula jsem tedy troubu, sedla ke koši a loupala brambory. Do uší mi hrála hudba ze sluchátek a já si při práci pěla své oblíbené songy. Po nějaké době přiběhla dcera a zaklepala mi prudce ramenem. Lekla jsem se, vykřikla a vyhodila brambor a nůž před sebe.
„Co tady vyvádíš mami?“ Vyděšeně se ptalo mé dítko.
„Já nevím, hoří někde?“ Vyhrkla jsem.
Po pokoji se linul dým a nebylo nic vidět.
Zjistili jsme, že se mi něco vylilo v troubě a jak se rozpálila, začalo to čmoudit. Já to necítila a vůbec jsem to nevěděla.
Jednou měla dcerka střevní potíže. Upadla jsem v podezření, že můj výtvor nebyl úplně v pořádku. No kdoví.
Teď už je to přes měsíc, co na nás nemoc zaútočila. Chuť a čich se pomalu vrací a energie bohudíky taky. Co se týče mozku, posuďte sami :D