Bankovní loupež

 
Bankovní loupež
 

 

Lucie tápe v kapse, cítí vrnění mobilu a nedaří s jí ho nasahat, konečně ho vytáhne, přečte SMS a s úšklebkem ho vrátí zpátky. Banka, jak jinak, v půl sedmé ráno od nikoho jiného zprávy nechodí. Pro nedostatek finančních prostředků nebyla stržena splátka. Opře se o autobusovou zastávku zezadu a vytáhne cigarety, podívá se do krabičky, poslední tři, s povzdechem jednu vytáhne, zapálí si a labužnicky vyfoukne s přivřenýma očima kouř. Na další krabičku už nemá. Průšvih v práci a následný vyhazov jí pořádně zavařil. Práce v Legu jí ani náhodou u nepokryje výdaje. Co teď, jede jí v hlavě myšlenka a palcem brnká o filtr cigarety. Už nemůže dělat, že se to neděje, to už byl druhý měsíc, co nezaplatila, takhle přijde o byt. Blíží se autobus, típne cigaretu o kovový rám čekárny, vajgl hodí do koše a nastoupí. Autobus je narvaný k prasknutí, jako vždy v tuhle dobu, jednička jezdí hlavním tahem po Kladně.

,,Sss, Lucko!“ Zvedne hlavu a tápe pohledem po plném autobuse. Očima se zastaví u rozesmáté tváře Kamila. Evidentně ještě pod vlivem, ve zváleném oblečení, ale dobře naložený Kamil se snaží prodrat k Lucce. ,,Čau!" haleká na plný autobus. ,,Jedeš večer taky na pářku do Dejvic?" Lucka beze slova zavrtí hlavou a promne si prsty pravé ruky v úrovni hlavy, což znamená, nemám peníze. ,,To nevadí!" zahaleká opět Kamil. ,,Zvu tě, přijde i Kryštof, ten je vždycky ve vatě a každej něco cvakne, přijeď." houkne ještě Kamil zpátky do autobusu, už s jednou nohou venku.

Lucka s úsměvem kývne ,,Uvidím, díky." a nechá se myšlenkami vtáhnut do dob nedávno minulých. Dříve byli ,,pářky" na denním pořádku, padla šestá a byla plná hospoda, ale časem se většina lidí rozprchla, někdo založil rodinu, někdo se odstěhoval, Lucka zjistila, že ji každodenní vysedávání v hospodě začíná unavovat a stáhla se do ústranní. Zdravé jádro, jak je nazýval Kamil, evidentně v krasojízdě pokračovalo.

Zvedne oči na stěnu směrem k nástěnným hodinám. Blíží se čtvrtá, konec směny, poslední minuty se vždycky nekonečně vlečou. Lucie tu práci nenávidí. Stojí v řadě, osm hodin tupě hází jednu věc do krabice a předá dalšímu v řadě za ní, aby přihodil další věc. Když se jeden potřebuje vysmrkat, celá řada se zastaví a čeká, až si dotyčný utře nos. Čtvrtá, konečně. Celá řada lidí se přesune jako ovce do šaten a poté na autobus, do kterého společně jako stádo nastoupí. Lucii to připadá jako komiksový film, v jejím rozpoložení obzvláště tragický. Vystoupí na své zastávce a zkontroluje stav peněženky před tím, než vstoupí do Penny. Její finanční situace je více než smutná a nedovolí koupit více než pár rohlíků a jakési pomazánkové máslo v akci. Po zaplacení přejde ulici a vstoupí do paneláku. Výtah opět nefunguje, jako už tento týden poněkolikáté. S funěním dojde do šestého patra s myšlenkou, že by už se svou fyzičkou měla opravdu něco udělat.

Doma hodí boty za dveře, tašku na gauč v obýváku a zamíří do koupelny, aby si umyla ruce. Otočí kohoutek, stříkne mýdlo do dlaně, zvedne hlavu a zadívá se na sebe do zrcadla ,,Co dál?" Položí si nahlas tu samou otázku, kterou už si ten den položila snad tisíckrát. ,,Nevím." odpoví svému já v zrcadle s dlouhým povzdychem, skloní hlavu nad umyvadlo, umyje si ruce a přejde do obýváku. Sedne si na gauč, vytáhne rohlík a pomazánkové máslo, aby se pustila do jídla. Kulturou stolování nemá náladu se zabývat, rohlík namáčí rovnou do pomazánky, drobky padají po zemi, ale to ji momentálně vůbec nezajímá.

V hlavě ji vyskočí ranní rozhovor s Kamilem. Chvíli přemýšlí, pak vezme mobil a naťuká s

=V kolik a kde je to večer?=

=V šest U Buku=

=Jsem vážně dutá, cvaknete to?=

=Jasně, o to se nestarej=

Lucii se zvedne nálada, na chvílí vypadne z reality, pobaví se a třeba ji někdo dohodí nějakou lepší práci, napadne ji optimistická myšlenka, ale jen na prchavý moment. Tahle parta hospodských povalečů asi ne.

Vystoupí z metra na Dejvické a rozhlédne se. Kde je U Buku ví, scházeli se tady často. Přejde ulici a po pěti minutách bere za kliku známého dejvického nonstop pajzlu.

,,Hele kdo je tady, pojď a vem místo!" ozývají se pokřiky a Lucie s úsměvem usedne. Cítí se, jako když se vrací do starých časů, rozhlíží se po sedících osobách, téměř dvacet lidí, je to, jako když se nic nezměnilo. Objedná si malé pivo a pomalu se zapojuje do rozhovoru.

Naproti ní sedí Kryštof, sebevědomý blonďatý hezounek, který je vždycky při penězích, dělá kdovíjaké kšeftíky, nikdo pořádně neví co. Lucie do něj bývala zamilovaná. Kryštof je zábavný a muzikant, asi do něj byla zamilovaná každá holka z party. Mrká na Lucku a kýve hlavou na místo vedle sebe. Lucka přikývne a přesedne si vedle něj.

,,Máš prej potíže, povídal Kamil."

,,Asi mě zachrání jen vykrást banku." reaguje Lucka s úšklebkem.

,,Tak to naplánujem!" rozhodí ruce se smíchem Kryštof.

S přibývajícím časem a čárkami na účtence je zábava hlučnější a bujařejší. Lucii napadá, že už chápe alkoholiky, proč pijí, s alkoholem se problémy vytrácí, zdá se všechno snadnější a zábavnější, vlastně ani není potřeba nic řešit, nějak to dopadne. Nad ránem mají Lucie s Kryštofem dokonalý plán na vykradení banky na Kladně. Kryštof sehnal zbraň, kterou mu kdosi ještě v noci přinesl a Lucie se spokojí s maketou.

 Vypadli z hospody v šest. ,,To bude akorát, v bance otevírají v půl osmý," rozumuje Kryštof. Podle plánu zapadnou do postranní uličky, Kryštof si vyhlédne starou Felicii, vypáčí okýnko, otevře auto a po pár minutách je nastartováno. Na Kladně zaparkují za bankou, odtud po loupeži najedou přímo na hlavní a po ní na dálnici. Plán se zdá být perfektní. V půl osmé stojí před bankou, mají mikiny s dlouhými rukávy, aby na první pohled nebyli vidět jednorázové rukavice a kšiltovky.

Lucie začíná pociťovat neklid, alkoholové opojení vyprchává, v hospodě to byla sranda, ale tohle je realita. Chce o tom říct Kryštofovi ale pozdě, Kryštof na ni kývne a podle plánu si vytáhne šátek z krku na obličej a vtrhne do banky, Lucie přestane přemýšlet a s pocitem náhlé euforie natáhne šátek taky a vtrhne dovnitř za ním. Banka je opravdu malá, pouze dvě malé místnosti, v pravé jsou tři stolky, u kterých sedí poradci a mezi nimi dveře do zázemí, v levé dvě přepážky. Lucie za sebou zakopne dveře. Kryštof už stojí mezi dvěma místnostmi opřený zády o stěnu a křičí. ,,Zamkněte ty dveře dozadu a lehněte si na zem, nikdo ani hnout!" Všichni jako v transu poslouchají Kryštofovi příkazy, Lucie strká tašku za přepážku a křičí, ,,Naplnit!" Obsluha přepážky otevře trezor a hází peníze dovnitř. Lucie zrychleně dýchá, ale strach si vůbec nepřipouští, připadá si jako ve zrychleném filmu, taška je plná. ,,Jdeme!" zařve a vyběhne z banky s Kryštofem v patách. Auto je hned za rohem. Kryštof sedne za volant, nastartuje a vyjíždějí, po pár metrech najíždějí na hlavní. Lucie nacpe tašku s penězi do batohu a křičí ,,Dělej, dělej!" Začíná panikařit, najednou ji přijde, že jedou strašně pomalu. ,,Uklidni se!" zařve Kryštof. ,,Znervózňuješ mě". Po deseti minutách když najíždějí na dálnici slyší z dálky sirény. Lucie cítí, jak ji po zádech ztéká pot, podívá se na Kryštofa, křečovitě drží volat, má sevřené zuby a dívá se nepřetržitě před sebe. Po půlhodině zajíždějí za roh uličky, odkud ukradli auto, Lucie vystoupí a pomalu se jde podívat na místo, odkud auto ukradli, nic se tam neděje, místo je stále volné, vzduch čistý, nikde ani noha. Mávne na Kryštofa a jde pomalu po chodníku podél silnice, Kryštof ji s autem následuje, zajede na místo, vystoupí z auta, vezme batoh a jdou mlčky rychlým krokem k asi dvacet minut vzdálenému Kryštofovu bytu.

O měsíc později. SMS:

=Lucie, jak je na Kanárech?=

=Skvěle, přileť se podívat=