Špatné ráno
Co to drnčí? Budík? To ne! Tápu kolem sebe. Odkud to jde? Pokouším se rozlepit oči, zvuk je tlumený, nadzvedávám peřinu, polštář, pro jistotu zamžourám na noční stolek, abych se ujistil, že tam opravdu není.
Konečně se mi podařilo vytáhnout tu zpropadenou věc z pod polštáře. Vztekle ho zamáčknu a civím na ciferník. 6:30, proč zvoní? Co je za den? V hlavě mi pilně pracují permoníci. Pokouším se srovnat myšlenky. Já jsem takovej osel, proč jsem do sebe lil tolik panáků. Sypu ze sebe tolik nadávek na svoji osobu, co mě napadne a chytám se za bolavou hlavu. ,,Au!" zavyju a přivírám oči před východem slunce, které se, ač nezvané, dere do oken bytu.
Proč zvoní? Projíždím si události předchozího týdne. Včerejší oslava mé nové knížky se nečekaně protáhla a vymazala, zdá se, všechny informace z mé hlavy. Bez kafe to nedám.
Pomalu se sunu z postele a šouravým krokem raněného střelce se přibližuju ke kuchyni. Už nikdy, říkám si, jako ostatně každé podobné ráno, už nikdy nebudu pít. Zarazím se před kuchyňskou linkou a zírám na prázdné místo, kde měla být varná konvice, ale není. Opět tápu ve svých myšlenkách. Včera jsem ji vyhodil cestou na oslavu, dojde mi, přestala fungovat. Bohužel nefungují ani šedé buňky mozkové, co teď? V mém opileckém deliriu mi připadá taková situace zdrcující. Očima tápu po místnosti, zastavím se na dvířkách s nádobím, kastrůlek, jasně! Usměju se, moc nádobí nemám, ten, co vytáhnu je docela velký, spíš kastrol, ale nevadí, hlavně že je. Natočím ho plný vody, položím na sporák a zapálím. ,,Kafe bude." vydechnu úlevou.
Do hajzlu! Jako blesk mi naskočí ztracená myšlenka, 6:30, focení do časopisu kvůli vydání knížky. Kolikrát jsem ten budík zamáčkl, než mě probral? Vyběhnu z kuchyně do koupelny, přejedu rychle zuby, skočím do vany, zmáčknu sprcháč a do ruky mi vystříkne snad deci. Rychle ho po sobě roztírám a pak se ho pokouším smýt, ale pěna ne a ne skončit. Vyskočím z vany a bleskově se otřu osuškou. Běžím do ložnice a v hromadě prádla a křesle hledám něco použitelného. Vytáhnu s úlevou triko a džíny, které vpadají nejméně použitě a na ještě mokré tělo se pokouším navléct triko a džíny. Moc se mi to nedaří a s proklínáním poskakuju po pokoji s jednou nohou v nohavici, vrážím do židle, ta se převrhne a já padám zády na stěnu. Cedím mezi zuby nadávky. Konečně mám na sobě džíny a triko, popadnu klíče, peněženku a mobil a vyrážím ze dveří. Před vchodem se rozhoduju, tramvaj, nebo pěšky? Ateliér není daleko. Rozhodnu se, že pěšky to bude rychlejší. Vyběhnu do kopce mezi domy a permoníci v hlavě zvyšují tempo. Dám milion za brufen, úpím v duchu.
Po patnácti minutách vrážím do ateliéru a mezi dveřmi mě přivítá kamarád a fotograf v jedné osobě. ,,No ty vypadáš." ,,Miláčku udělej s ním něco…" otočí se se sladkým hlasem, který prozradí jeho orientaci, ke své asistence. Sedím v křesle a dívám se do zrcadla před sebou, jak ze mě zručné ruce asistentky dělají zase člověka. ,,Na." strčí přede mě Ruda sklenici se šumivým obsahem, kterou vděčně přijímám. Hltavě ji vypiju a cítím úlevu. ,,Promiň…" houknu směrem k němu kajícným hlasem. Jen mávne rukou a kývne hlavou směrem ke stěně. ,,Můžem?" Zeptá se a já beze slova přikývnu a přemístím se před fotoaparát. Dává mi rychlé instrukce, vím, co mám dělat, není to poprvé.
,,Do prdele!" vykřiknu a chytím se za pusu. ,,Kastrůlek na plotně!"
Vyrazím z ateliéru a doslova se řítím k bytu, klepou se mi ruce, nejde mi zastrčit klíč, konečně! Vrazím v botech do kuchyně, je tam dým, voda se vyvařila, kastrůlek je černý, ale žádná jiná škoda naštěstí nejspíš, není. Otočím knoflík, vypnu sporák a zhroutím se na židli, na těle mám přilepené zpocené tričko a žaludek se vzpouzí. Strčím hlavu do dřezu a pustím si na ni studenou vodu a opět si, snad už posté opakuju, že už nikdy nebudu pít.