Negativní motivace

 
Negativní motivace
 
Celý život jsem vážila něco k šedesáti kilogramům. Když byla ručička na padesát sedm, bylo to dobré, ale jak vyšplhala na šedesát, bylo zle. Během rozvodu jsem se díky stresu dotáhla na pro mě krásných padesát dva. Bylo to jediné pozitivní na celém krachu mého manželství, ale reakce mého okolí pozitivní nebyla. Byla jsem hubená a vypadala jsem starší, ale já byla s vizáží spokojená, takže už chápu všechny anorektičky, že nechtějí nic slyšet a mají jen svou pravdu. 
Asi před třemi lety začala má váha nezadržitelně stoupat. K mé hrůze se dostala až k téměř osmdesáti kilogramům, tolik jsem nevážila ani před porodem. Učinila jsem tedy závažné rozhodnutí a přizvala na pomoc dietoložku.  Pod jejím vedením jsem se dostala na uspokojivých šedesát čtyři kilogramů, ale váha se dál nechtěla hnout. Dietoložka mi vysvětlila, že mě naučila správně jíst, ale bez pohybu se dál prostě dál nehnu. Rozloučila jsem se s ní s tím, že pohyb přidám a s jídlem už si rady vím. Bohužel jsem zjistila, že jak nad sebou nemám ten pověstný bič a kontrolu, je to v háji. Sem tam přidám oplatku, čokoládku, vždyť je to jen vyjímečně, když si dám občas pivo, taky se nic nestane. A ejhle, váha ukazuje šedesát osm, seskočím dolu, nahoru, pořád stejně. Tak to ty kalhoty opravdu nebyly jen seprané. Nechtělo se mi zpátky k dietoložce, její metoda je sice účinná, ale kontrola a pravidelné psaní a počítání kalorií je úmorné. Na druhou stranu, to otravné psaní jídla a počítání kalorií mě naučilo, jak netrpět hlady a přitom zhubnout a hlavně, zdravěji najíst. 

 Brouzdala jsem po internetu a hledala cvičení, které by mě zaujalo. Vyskočila na mě stránka soukromé trenérky. To by bylo super, napadlo mě, nechám si to uležet a uvidím. V tu chvílí se na stránce objevilo: ,,Zavolej hned, jinak už to neuděláš nikdy.“ Asi jsme všechny stejné a paní napadl geniální a účinný slogan, protože jsem vzala hned telefon a zavolala. 

Na první hodinu jsem šla se strachem, nevěděla jsem, co mě čeká a moje fyzička byla někde na dovolené. Také jsem se obávala rázné ženy, vzezřením kulturistky, to byla moje představa soukromé trenérky. Má obava se nevyplnila. Přivítala mě žena asi v mém věku s milým úsměvem na rtech, nebyla úplně štíhlá, ale tělo měla svalnaté, měla příjemné a přátelské vystupování, což mi dodalo odvahu.  

Prvních pár hodin jsem hodně trpěla, nemohla jsem, ale Jarmilka, moje trenérka, mě nenechala a hnala mě dál. Po každé hodině jsem přišla domů, padla a spala a před každou hodinou jsem hledala v duchu výmluvy, proč nemůžu jít, ale šla jsem a teď už se na tréninky těším. Po roce dělám cviky, které by mě ani náhodou nenapadly, že můžu zvládnout. 

Asi před půl rokem mi Jarmilka navrhla, jestli si nepůjdeme zaběhat. Nejdříve jsem to rázně zavrhla, představa běhání mi naháněla husí kůži, ale po pár dnech přemýšlení jsem se rozhodla, že to zkusím. Bydlím vedle lesa, kolem mého bytu proudí neustále běžci a já přeci nebudu takový srab, chci být ten ladný běžec, kterého statní obdivují také. 

 Další trénink jsme si tedy daly v lese a vyrazily. To, jak jsem trpěla při cvičení v tělocvičně, byla procházka růžovým sadem oproti tomu, jak jsem trpěla při běhu. Když se blížil konec lesa, přitahovala jsem ho očima a vidina toho, že se blíží konec mého utrpení mě udržoval na nohou, ale Jarmilka k mé hrůze zatočila zpět do lesa. V tu chvíli se mi chtělo umřít. Klopýtala jsem, funěla, Jarmilka vedle mě běžela jako když se vznáší a vyprávěla. Já se nezmohla na nic, jen jsem se snažila nepadnout a nevolat o pomoc.  

Napoprvé sem uběhla pět kilometrů a byla jsem na sebe náležitě pyšná a rozhodla jsem se, že vytrvám a dařilo se mi alespoň jednou týdně vyběhnout. 

Jedno odpoledne se za mými dětmi měl zastavit bývalý přítel. Vzhledem k tomu, jak se choval bylo jasné, že stále doufal, že přestane být bývalý. Nechtěla jsem se s ním setkat a vždy jsem dělala vše pro to, aby k tomu nedošlo. Rozhodla jsem se, že půjdu těsně před jeho příjezdem běhat, přestože byla mlha a docela zima. Vyběhla jsem tedy lehce po třetí a strašně se mi nechtělo domů, abych se s ním nesetkala, až jsem najednou zjistila, že se šeří a v lese už nikdo není, začala jsem se bát a běžela domů. Doma jsem se podívala na telefon a k mému úžasu a obrovské radosti jsem zjistila, že jsem uběhla deset kilometrů. Asi je jedno, jestli má člověk pozitivní, nebo negativní motivaci, hlavně, že funguje. 

Teď už běhám pravidelně a na každý běh se těším, stal se mou zdravou závislostí.