Pes ve vchodě

Pes ve vchodě
 

Musím sebou hodit, při vzpomínce, co mě dneska všechno čeká se mi dělá mdlo. Ještě jsem si osel domluvila na jedenáctou trénink, jako by nestačila třídní schůzka odpoledne, odvézt syna na kroužek, uvařit, nakoupit, na poštu musím, recept do lékárny mám…

,,Ahoj miláčku,“ loučím se se synem mezi dveřmi a chystám se zavřít, abych se mohla vrhnout na další povinnosti, když slyším výkřik svého chlapce. Rychle vyběhnu ven a vidím syna stát na dřevěné truhle, kterou máme za dveřmi bytu, u truhly stojí pes a vrtí ocáskem. Vyjdu ven a pohladím ho, ,,čípak jsi?“ Lovím v paměti, kde už jsem toho pejska viděla.

,,Pojď dolů Péťo, ten ti nic neudělá, asi patří někomu ze vchodu a utekl mu ze dveří.“

Pomůžu synovi dolů z truhly a vyprovodím ho ke vchodovým dveřím. Pejsek nás následuje, je to středně velký kříženec a chce se protlačit ven taky. ,,Kdepak, ty tady zůstaň,“ domlouvám mu, ,,jestli utečeš, páníček už tě nenajde.“

Vrátím se do bytu a chvatně uklízím, dávám prát pračku, stelu postele a připravuju suroviny na zapečené kotlety s brambory. Do háje, nemám smetanu. Hodím na sebe oblečení, otevřu dveře a vykřiknu. Na prahu leží pejsek, smutně se na mě dívá a vrtí ocáskem. ,,Ty jsi tady ještě?“ Překvapeně na něj promluvím a podrbu ho na hlavě. Proklouznu kolem něj a chystám se nakoupit, ale pejsek mě následuje a chce jít se mnou ven. ,,Nemůžeš ven, ztratil by jsi se,“ vysvětluju mu a zavřu vchodové dveře. O pár hodin později se chystám vyrazit na mučení s mou trenérkou, otevřu dveře a, ,,ale ne, ty jsi tady pořád?“ Pejsek vypadá o poznání smutněji a ztraceněji. ,,Co s tebou mám dělat?“ Drbu ho a jsem naprosto bezradná, musím jet, ale nemám to srdce pejska jen tak nechat na prahu svého bytu. Evidentně se u mě cítí bezpečně, tak si mě adoptoval.

,,Já musím teď odjet, jestli se páníček nevrátí, nikam nechoď a já to pak vyřeším ano?“ Domlouvám pejskovi, jako by mi měl rozumět.

Z tréninku se vracím úplně vyřízená a napůl doufám a napůl ne, že tam pejsek nebude. Jestli tam nebude, budu mít výčitky, že jsem se o něj nepostarala a třeba se ztratil a jestli ano, budu se o něj muset postarat.

Otevírám vchodové dveře a pejsek mi běží naproti. Tentokrát už vypadá opravdu vyděšeně a vystresovaně. Nevím, co mám dělat, jsem v rozpacích. Nechci tam to nebohé zvíře jen tak nechat, ale zavolat policii, to by mohl skončit v útulku. Párkrát jsem v útulku byla a obrázek zubožených a smutných psů v kotcích mě doprovází dodnes, nehledě na pověst místního útulku. Bezradně postávám v chodbě a horečně přemýšlím co dělat, když vrznou dveře výtahu. Zadívám se na něj s nadějí, že by mohl přijet třeba majitel pejska, ale vyleze má sousedka.

,,Ahoj,“ podivím se, ,,proč jezdíš výtahem?“

 Bydlíme totiž v prvním patře. Výmluvně ukáže na nohu a zvedne berli, ,,mám výron.“ Chápavě přikývnu a hned se zeptám. ,,Nevíš, čí je to pes? Od rána tady pobíhá.“ Soňa se zamyslí, ,,už jsem ho tady viděla, ale nemůžu si vzpomenout.“ Chvíli spolu přemýšlíme a zvuk výtahu se ozve znovu a tentokrát se na jeho dveře díváme s nadějí dvě. Vyleze starší paní, o které vím, že zvíře nevlastní, ale zato ví bezpečně vše, co se v domě šustne.

,,Dobrý den, nevíte, čí je to pejsek? Od rána tady pobíhá.“

,,No jistě, to je pes pana Jirotky, poslední patro prostřední byt.“ Důležitě nám oznámí. Uctivě poděkuju a vedu pejska k výtahu.

,,Pojedu s tebou.“ Ozve se Soňa.

,,Fajn.“ Jsem ráda, že jede se mnou, nevím, co budu pánovi říkat.

Vyjedeme do posledního patra a zamíříme k bytu pana Jirotky, který je na druhé straně chodby. Obejdeme zábradlí a na rohu se zarazíme, dveře bytu jsou otevřené. Podíváme se se Soňou nechápavě na sebe a pomalu jdeme k bytu. Za dveřmi se zarazíme a pejsek se na nás tázavě dívá. Z bytu se line zápach nevětraného vzduchu a starého nábytku. Pomalu do dveří strčím, ty se pohnou a po chvíli se o něco zarazí. Pokusím se do nich ještě strčit, ale nejde to, něco jim brání. Vyděšeně se na sebe se Soňou otočíme, ,,nepůjdeme dovnitř, že ne?“ Zeptá se ustrašeně.

,,Ne, jdeme pryč.“ Odpovím uskříplým hlasem.

Pomalu couvám. ,,Neuteč mi.“ Syčí za mnou Soňa a pajdá o berli.

,,Neboj,“ statečně ze sebe vydám a nerada zpomalím.

Pejsek nás pomalu následuje a smutně se obrací k bytu.

,,Pojď, neboj.“ Šeptám na něj.

Vlezeme do výtahu a hlasitě vydechnu úlevou, když se rozjede.

,,Musíme zavolat policii.“ Oznámím Soně a tahám mobil.

Vytočím 156 a vysvětlím, co se stalo.

,,Zůstaňte kde jste, za chvíli dorazí hlídka.“

,,Jistě.“

Hlídka dorazí za pár minut a já opět vysvětlím, důvod, proč jsem jim volala.

,,Nemáte vodítko?“ Zeptá se mě rozpačitě policista, který si neví rady s pobíhajícím pejskem.

,,Nemám.“ Pokrčím omluvně rameny.

,,Moment!“ Zvolá nadějně, vyběhne ven. Za chvíli se vrátí s provazem a nebohého pejska uváže. Pak mi podá konec improvizovaného vodítka, ,,podržíte ho, než se vrátíme?“

Kývnu, nemám vlastně na výběr. Policisté odjedou výtahem a v té chvíli už se začínají kolem nás nenápadně srocovat další obyvatelé našeho panelového domu a ostatních přilehlých. Nebaví mě pořád vysvětlovat, co se děje, ale naštěstí si to zvládají šířit sami mezi sebou.

Po deseti minutách sjede výtah dolů a chodba, v té chvíli už plná zvědavců utichne a udělá hromadnou otočku směrem k otevírajícím se dveřím výtahu. Vyjde policista a ohlásí, ,,za dveřmi byl srolovaný koberec a majitel zřejmě zapomněl zavřít dveře při odchodu. Psa si bereme k sobě, až se majitel vrátí, pro psa si přijde, nechali jsme mu na dveřích vzkaz.“ Vezme mi z rukou improvizované vodítko a odvede zmateného pejska. Dav zklamaně hučí, žádné vzrůšo se nekoná, akce skončila moc brzy. Soňa pokrčí rameny a vleze do výtahu, já se otočím a očima doprovázím pejska, který jde skrčený a vystrašený poslušně vedle policisty do auta.

Odpoledne z okna svého bytu zahlédnu muže, jak vede ztraceného pejska domů. Pejsek zvedne oči a vděčně se na něj podívá, muž si k němu klekne a drbe ho a něco mu vypráví, vypadá to jako omluva. Usměju se a jsem vděčná za šťastný konec.

 

Viv Spisovatelka

Mína, novodobý román

Více o knize Mína