Bláznivá kočka

Bláznivá kočka

Ozval se zvuk mého mobilu ohlašující příchozí esemesku.

Zavrčím a hmatám po paměti po mobilu, přitom se dál dívám do pc. Nejsem ráda, že mě někdo vyrušuje, ztratím nit a než se zas chytím, bude mi to trvat několik minut. Mám moc práce a každé vyrušení je doprovázeno nevrlým zvukem, vydaným z mého hrdla. Děti už se raději uklidily do svého pokoje.

Otevřu SMS, je od Míši, mé kamarádky:

- Zuzi nedala by jsi si pivo nebo víno? Potřebovala bych vypnout-

Znovu zavrčím, ,,jak si asi můžu dát pivo nebo víno, když nevím co dřív,“ a dál datluju do notebooku. Po pár minutách mi dojde absurdita mého chování a sama nad sebou kroutím hlavou. „Jak asi může Míša vědět, že nestíhám.“ Vezmu mobil a už s chladnou hlavou ťukám odpověď:

-Promiň, mám toho moc- 

Nad tlačítkem odeslat se zarazím, taky bych potřebovala vypnout a s Míšou je pohoda, smažu text a napíšu:

-ok, kdy a kde-

-přijď ke mně domů cca za hodinu, nikam se mi nechce-

-fajn-

Jsem ráda, že jdeme k Míše domů a ne nikam ven, mám mastné vlasy, nemusím se malovat a přemýšlet nad tím, co si vezmu na sebe. Hodím na sebe kalhoty a mikinu a za chvíli vyrážím. Nasadím sluchátka a užívám si nicnedělání, ponořená do své oblíbené hudby. Po půl hodině zvoním na svou kamarádku, přiběhne mi otevřít v domácím oblečení a varuje mě, „dlouho jsi u mě nebyla, moje kočka nesnáší lidi.“

„Já vím, pamatuju se, neboj, já to zvládnu.“

 Došlo mi, že jsem u Míši nebyla vážně dlouho, většinou chodíme někam do restaurace, málokdy se scházíme doma.

Po otevření bytu mě přivítalo charakteristické syčení a zpoza dveří na mě zlověstně vykoukly zelené oči. 

„No miláčku můj, nebuď ošklivá,“ osloví vrčící stvoření Míša, vezme ho do náruče a mazlí se s ním. Já učiním také několik spíše neúspěšných pokusů se s nepřátelským zvířátkem skamarádit. Po několika zákeřných výpadech na mě, které mi zanechaly škrábance na rukou to kočka vzdá a uvelebí se pod křeslem své paničky. Já se usadím na gauči, nalijeme si víno a vyprávíme si novinky.

Po nějaké době mě zaujme šustění, které vychází z kuchyňského koutu.

„Co to je?“ Zvednu se a zvědavě nakouknu do kuchyně.

„To je laboratorní myš, koupila jsem ji Sárince když vypadla z okna, slíbila jsem jí, že když se uzdraví, koupím jí myš.“ Vysvětlila s omluvným výrazem v obličeji Míša.

„Co? Ty jsi ji koupila své kočce živou myš, aby ji snědla?“ Zděšeně vykulím oči na svou kamarádku, obě jsme s Míšou vegetariánky a zvířatům bychom nikdy neublížily.

„No já vím,“ stydlivě klopí Míša hlavu, „já nevěděla, jak ji mám jinak povzbudit a když se uzdravila, musela jsem splnit co jsem jí slíbila.“

Její vysvětlení mě navzdory mému zděšení rozesmálo.

„Ale vždyť ta myš žije?“ Zvědavě pozoruji malé, bílé, čilé zvířátko v kleci.

„No Sárinka se s ní skamarádila.“

To mě znovu rozesmálo, „máš kočku, která nesnese lidi a s myší se kamarádí?“

„No,“ pokrčí Míša rameny se smíchem.

„Najednou se ozve zuřivý řev a zezadu se na mě vrhne kočka, „auuu!“ Vykřiknu a shodím ji.

„Sáro!“ Vyskočí Míša a odežene vzteklé zvíře.

Já se zvednu ze země a sednu si radši rychle do bezpečí na sedačku. 

„Promiň, já tě zapomněla upozornit, že se k myši nesmí nikdo přiblížit, Sára si ji hlídá.“ Vysvětluje kajícně Míša.

„Tvoje kočka si hlídá myš?“ Nevěřícně zírám na svou kamarádku.

„Koukej,“ ukáže na klec a mě se nabídne neuvěřitelný pohled. Před klecí leží natažená kočka a přede, má čumák přilepený na kleci a z druhé strany má na stejném místě přilepený malinkatý čumáček laboratorní myška.

„Máš fakt divný zvířata.“ Komentuji výjev, který se mi naskytl.

Míša jen opět pokrčí se smíchem rameny.

Viv Spisovatelka

Mína, novodobý román

Více o knize Mína