Samosběr jahod

Samosběr jahod

 

Po několikadenním naléhání své dcery jsem se rozhodla, že vyhovím jejímu přání a pojedeme na samosběr jahod. Tolik času mi to nezabere, mám teď sice spoustu práce, ale za hodinku a půl jsme doma, tak co bych jí neudělala radost. Cesta je na půl hodiny, půl hodinky na poli a půl hodinky domů. Pohoda.

Vezmu jen pití, svačina je na tu chvilku zbytečná. 

Vyrazily jsme před sedmou a jen jsme vyjely z města, kamion. 

„Mami předjeď ho, takhle tam pojedeme hodinu.“

„Neboj, jak to půjde, vezmu ho.“

Nešlo to, po patnácti minutách kamion blikal, že odbočuje, sláva. Odbočil a já zahlédla krutou realitu před námi. Štrůdl kamiónů.  

„No nic, musíme se s tím smířit, času máme dost.“ Neopouštěl mě optimismus.

Na pole jsme přijely po osmé, sluníčko už pralo a já poděkovala sama sobě za ten skvělej nápad, že pojedeme už tak brzy. Proti nám už proudil dav lidí s plnými, rudými, voňavými jahodami. Sbíhaly se mi sliny. Postavily jsme se s dcerou do fronty na košík a okukovaly, jak to tam chodí.

„Kolik vezmeme košíku Majdi?“

„Nevím, co myslíš?“

„Osm?“

„Jo, to by šlo.“

„Není to moc?“

Skončily jsme na pěti s tím, že se pro košíky kdyžtak vrátíme a že si ještě minimálně jednou příští týden na jahody zajedeme.

Paní v oranžové vestě se nás zeptala, jestli jdeme na jahody, nebo na hrášek.

„Jahody, hrášek až potom.“ Odpověděly jsme.

„Tak k támhleté oranžové vestě.“ Ukázala paní směr, kde byla oranžová tečka.

„To je dálka?“ podivila jsem se.

„Je to tady velký, hodně polí.“ Přitakala s úsměvem.

Došly jsme k oranžové vestě a ta nás poslala ještě k další. Oranžových vest tady bylo opravdu hodně a nutno říct, že milých. Ta poslední nám konečně ukázala náš řádek. Zaklekly jsme a pustily se do sbírání. Šlo nám to dobře od ruky. Sice mě bolela záda a kolena, ale co, tu půl hodinku to dám. Po nějaké době, když jsme měla nasbíráno každá asi třičtvrtě košíku se dcera zvedla, že si narovná záda a mrkla na mobil.

„Už jsme tady hodinu.“ Oznámila.

„Co?“ Vyděšeně jsem se podívala na svůj ještě ne plný košík a na další tři prázdné.

Hekaly jsme a plazily se na poli ještě hodinu a půl a pak jsme se vydaly k poli s hráškem, které bylo tak daleko, že nebylo ani pořádně vidět. Oranžové vesty nás vlídně směrovali k poli, které se nepřibližovalo a my se plahočily s plnými koši, které se nám zařezávali do rukou a každý krok byli těžší.

K hrášku jsme se doplazily zpocené a vyřízené, vděčně jsme položily koše a pustily se do sbírání. Lusky bohudíky přibývaly rychleji a měly jsme jen jeden košík.

Dosbíraly jsme s úlevou hrášek a poslední vesta nám ukázala směr k východu. Byla to malá tečka v dálce. Nešťastně jsme se podívaly na naše plné koše, slunce už nemilosrdně pralo a východ se zdál neskutečně daleko.

Popadly jsme odevzdaně náš náklad a plahočily se k cíly. Pot nám stékal po zádech a já za sebou tahala nohy ve velkých gumácích. Den před tím pršelo, tak jsem předpokládala, že bude mokro. Sklízela jsem pohledy plné politování. V tomhle vedru si gumáky vezme opravdu jen blázen. Neskutečně dlouhá cesta konečně skončila. Zvedla jsem hlavu a přede mnou byla fronta k pokladně, kterou jsem odhadla tak na hodinku. No hlavně, že už nikam nejdeme a nemusíme nic sbírat, tohle už zvládneme.

Když jsme dosedly do auta, ani jedna z nás už nezmínila sběr jahod příští týden.