Strašidelná tma
Už jako dítě jsem se bála tmy, nechtěla jsem být sama doma a nesnášela jsem stezky odvahy. Teď v dospělosti mám problém po setmění vynést koš, nebo dojít, respektive doběhnout z auta do bytu.
Každý rok poslední týden v srpnu jezdíme s dětmi na akci tábor pro rodiče s dětmi. Tuto akci milujeme a letos se chystáme již po jedenácté. Skvělé je to v tom, že máte program pro děti na celé dny a nemusíte nic vymýšlet. Přitom se skvěle bavíte, protože téměř veškeré činnosti provádíte společně.
Problém nastal, když nám, stálým návštěvníkům děti odrostly, ale my jsme se tábora nechtěli vzdát. Vymysleli jsme společně s vedoucími, že se odrostlé děti začlení do týmu a budou pomáhat s malými účastníky. Nám dospělým tím pádem odpadly “povinnosti“ také. Začali jsme se tedy začleňovat do aktivit souvisejících s přípravami akcí pro děti. Pomáháme s přípravami her, stojíme na stanovištích, hrajeme v divadlech, které jsou součástí programu. Ráno se dětem přehraje krátká scénka z pohádky, která je zamotaná, jako například karkulka sežere vlka. Večer se úryvek zahraje správně. Je to velká legrace a moc se u toho bavíme.
Součástí programu je i samozřejmě stezka odvahy, se kterou mám celé roky problém. Rodiče ji chodí s dětmi a já se musím přiznat, že se mé děti většinou přidaly k jiným rodičům. Tato akce je moje noční můra.
Vloni za mnou vedoucí přišli s prosbou, jestli bych nešla na stanoviště na stezku odvahy. Zarazila jsem se, ale statečně jsem souhlasila. Netušila jsem, že budu na místě sedět sama. Oblékla jsem se tedy do kostýmu a když se setmělo, vyrazili jsme hromadně na stanoviště. Na břehu rybníka jsme se zastavili.
„Tak tady budeš sedět ty. Baterkou si budeš svítit do obličeje. Jakmile uslyšíš, že někdo jde, začneš vydávat strašidelné zvuky, nic u toho neříkej. Malé děti straš málo, velké víc.“ Oznámila mi vedoucí Kiki.
„No a kdo tady bude se mnou?“
„Nikdo, budeš tady sama, my jdeme dál. Po posledním dítěti tě vyzvedneme na cestě zpět. “ Zapálila svíčku, postavila ji na zem a hromadně se vydali k dalším stanovištím.
Zůstala jsem zkoprněle stát. To dám, ostatní to taky zvládnou, tak musím i já. Povzbuzovala jsem se a sedla jsem si, abych se uvelebila do vhodné pozice. Seděla jsem za svíčkou, v ruce připravenou baterku, kterou si budu svítit do obličeje pro zvýšení efektu. Žila jsem v očekávání, že děti začnou chodit hned a nebudu na stanovišti ani chvíli sama. Zkontrolovala jsem, jestli je funkční mobil a jestli mám signál. Uklidnila jsem se, všechno je v pořádku. Po nesnesitelně dlouhé době, tedy mě tak připadala, jsem začala kontrolovat terén kolem sebe. Odevšad se ozýval nepříjemný praskot větví, z rybníka šplouchala voda a mě připadalo, že se ze všech stran někdo plíží směrem ke mně. Je neuvěřitelné, co náš mozek dokáže vymyslet a ucho slyšet. Začala jsem se opravdu bát. Svítila jsem baterkou kolem sebe a hledala v křoví a lese postavy, které tam jsou určitě schované. Nic jsem neviděla, zhasla jsem baterku a seděla potichu jen se svíčkou. Do hlavy se mi drala myšlenka, že uteču, ale to bych běžela zase sama lesem a to bych se taky bála.
Vzala jsem mobil a napsala příteli.
=Sedím sama v lese a bojím se tady=
=A co tam děláš?=
=Máme stezku odvahy, sedím na stanovišti=
=A jakou postavu hraješ?=
=Strašidlo=
=Ty jsi strašidlo a bojíš se? :D :D=
=Strašně=
Začala jsem se smát, znělo to vážně komicky. Po chvíli ke mně dolehly kroky a šepot dětí. Konečně. Připravila jsem baterku, usadila se do své pozice a hra začala. Malé děti plakaly, ty jsem ani nestrašila, naopak velké se chvástaly, tak přišly na řadu strašidelné zvuky. Nakonec jsem si hru užila. Za pár dní se chystáme na tábor znovu, doufám, že nedostanu opět nabídku na stezku odvahy. Strašidlo, co se bálo, se bát nepřestalo.