Když se „daří" na cestách

Když se „daří“ na cestách.
 

V jednom z mých předchozích článků jsem se zmínila o mé kamarádce Lucce. Zažíváme spolu všelijaká dobrodružství. Mimo jiné, vyrážíme za oblíbenou muzikou po Evropě a jeden z našich výletů byl do Mnichova. Jezdíme téměř výhradně vlakem, výjimečně autobusem. Vlak je oproti autobusu komfortní. Můžete si koupit občerstvení, když chcete jít na wc, nesleduje vás nenápadně celé osazenstvo autobusu. Také je jednodušší je poprat s technikou samotného wc. Pro mě je to záhada hlavolamu. Poté, co jsem nedokázala spláchnout a hned po mě šel na wc náhradní řidič jsem přestala raději pít.

 Výlet do Mnichova byl naplánován na tři dny. Prošly jsme si město, památky a navštívili i zdejší irský pub. Byl svátek svatého Patrika, pub byl plný slavících Irů a pro nás to byl zážitek. Koncert se konal poslední den našeho pobytu na olympijském stadionu a k překvapení nás obou jsme ho našly hned napoprvé. To se nám moc často nepovede. Stavba to je nádherná. Velký ochoz nad celým hledištěm skýtá o moc více prostoru, než jsme zvyklé z jiných stadionů. Koupily jsme si mojito, velmi drahé musím zmínit a usadily se na naše místa s tím, že si samozřejmě musíme udělat selfie. Lucka si položila drink na zem, aby našla mobil a okamžitě ho skopla. Za krásného čvachtání jsme se vydaly koupit jiný a ten už raději nepustila z ruky. Koncert byl krásný, zazpívaly jsme si a zatančily s kapelou a vydaly se zpět s davem k metru. Dav postupně prořídnul až jsme zůstaly sami a došlo nám, že na tomto místě zřejmě být nemáme. Nacházely jsme se v nějakém parku, o půlnoci v obrovském Mnichově a německy samozřejmě umíme tak akorát dobrý den. Ale ono to stejně nebylo komu říct. Trošku nás začal obcházet strach. Co budeme dělat, jestli nám ujede poslední metro a kde to metro vůbec je? Napadlo nás, že v pohádce o perníkové chaloupce následoval Jeníček s Mařenkou světlo, které problikávalo mezi stromy a keři v dálce. Před námi v dálce bylo také světlo. Skoro jsme za ním běžely a dobře udělaly. Metro tam opravdu bylo a bohudíky ještě jelo. Po návratu do našeho penzionu, nás přepadl smích. Co jsme zase vyvedly! Měly jsme štěstí, protože ráno nám je vlak domů a kdoví, bloudit Mnichovem, možná bychom ho ani nestihly.

 Ráno jsme nevyspalé ale plné dojmů usedly do našeho vlaku směr Praha a trošku nás otrávilo že byl plný k prasknutí. Plán byl, že si uděláme pohodlíčko sami v kupé a dospíme předchozí noc. Po pár hodinách se vlak vyprázdnil a my radostně vytáhly deky a polštářky a uvelebily se proti sobě na sedačkách. Konečně se vyspíme. V tom se otevřely dveře, vešla průvodčí a cosi nám sdělovala v němčině. Začaly jsme na ní mluvit anglicky, průvodčí trošku rozuměla a vysvětlovala nám, že musíme vystoupit.

„Nene, ještě ne,“ smály jsme se, „my jedeme do Prahy.“

„Nejedete do Prahy, tenhle vlak tady končí.“

„Co?“ Vyděšeně jsme na ní vykulily oči a ukazovaly jí jízdenku.

„Vlak se asi před hodinou rozpojil a druhá půlka odjela do Prahy, sedíte ve špatném vagóně.“

Nacpaly jsme polštářky, deky a svačiny zpátky do kufrů a zmateně vystoupily z vlaku. Nechápavě jsme se rozhlížely po nádraží a nevěděly, co si počít. Před námi byl podchod, vedl až k hlavní budově, kde byla informační tabule.  Jenže byla jen v němčině. Marně jsme se pokusily někoho odchytit, nikdo nám nerozuměl a o informacích, nebo o prodejním okýnku ani památky. Bezradně jsme bloumaly po nádraží, tahaly za sebou kufry, přenášely je po schodech sem a tam a smích nás pro tuto chvíli úplně přešel. Byly jsme v koncích, ani jedna z nás neměla signál a nenapadalo nás naprosto žádné východisko. Po nějaké době se nás ujal jakýsi mladík, mluvící anglicky. Muselo se mu zželet dvou žen, ze kterých čišelo zoufalství. Na svém mobilu nám dohledal, kde se vlak rozpojil, našel nám spoj, který nás na to místo doveze. Naštěstí jel za chvíli, tak nás tam i dovedl a řekl nám, na které stanici máme vystoupit. Seděli jsme ve vlaku a hypnotizovaly okýnko, abychom nepřejely naši stanici, když se otevřely dveře. Průvodčí! Lístek jsme samozřejmě neměly a došli nám už i peníze. Po pár pokusech vysvětlit mu náš problém situaci pochopil a upřímně se rozřehtal. Popřál nám hodně štěstí a nechal nás našemu osudu.

Šťastně jsme dorazily na místo určení a opět podchodem došly k informační tabuli. K naší velké radosti se na tabuli nacházel směr jízdy Praha. Radost trvala jen vteřinu. Vlak jel v sedm ráno a bylo šest večer. Smích nám zmrzl na rtech. Co budeme dělat? Několikrát jsme se k tabuli nevěřícně vrátily, určitě nás klame zrak. Neklamal. Venku je mínus osm, v té nevytopené hale zmrzneme. Popadly jsme kufry a vylezly před halu, jestli by se nedalo někde přespat, ale v okolí bylo jen pár domečků. Takhle to bezpochyby vypadá na konci světa. Vrátily jsme se zkroušeně zpět. V hale byla bohudíky malá restaurace, přečkáme v ní do rána, je tam teplo a berou kreditky. V devět hodin za námi přišla servírka a s úsměvem nám oznámila, že zavírají. No co, nejsme z cukru, prostě to v hale přečkáme. Uvelebily jsme se na studených, kovových sedačkách. V hale už mimo nás nikdo nebyl. Venku se rozprostírala strašidelná tma. Netušily jsme kde se nacházíme. Někde v Německu, téměř na samotě a venku mrzlo až praštilo. Za dvě hodiny přituhlo, přišli na řadu všechny věci z kufrů, které bylo možné na sebe navléknout a kterými přikrýt se. Najednou se mezi dveřmi zjevil muž, cosi nám sděloval a cinkal klíčem. Musíme ven. Ven? Kam? Tam zmrzneme. Téměř s pláčem jsme mu ukázaly na tabuli, kdy nám jede vlak. Pochopil, ač nám nerozuměl. S lítostí na nás prohlédl, mávl rukou a odešel. Oddychly jsme si. K našemu smutnému osudu bylo nutno přičíst pozitiva, že máme štěstí na hodné lidi.

V šest ráno se otevřel bufet. Pokusily jsme se rozhýbat naše zmrzlá a ztuhlá těla, nacpaly zpět do kufrů věci a vydaly se na snídani. Naše zmrzlé ruce s úlevou objímaly hrnky s horkým čajem. Na dvojitou porci vajíčkových chlebů unavené a nevyspalé tělo v teplé místnosti zareagovalo tak, že nám zavřelo oči. Musely jsme vyvinout nadlidské úsilí se udržet vzhůru. Za chvíli nám jede vlak, tam bude teploučko, lehneme si na sedačky a vyspíme se. Naše mysl se upínala k této příjemné myšlence. Vlak konečně přijel. Lucka se pro jistotu zeptala průvodčí, kam si máme sednout a až pak jsme si našly kupé. Bože tady je strašná zima, větší než v nádražní hale. No až se to rozjede, tak se spustí topení. Vlak se rozjel, ale topení dál vytrvale foukalo studený vzduch. Za chvíli přišel průvodčí, konečně! Okamžitě jsme ho upozornily na fakt, který ač nepochopitelně, mu evidentně nebyl znám a to, že ve vlaku mrzne. Topení je rozbité, oznámil nám lítostivě. Teď už se nám chtělo brečet. Opět došlo na vše, co se nacházelo v kufrech, ale naše těla byla už tak promrzlá, že to nebylo nic platné.

Praha nás přivítala s patnáctihodinovým zpožděním. Metro a cestu autem už jsme absolvovaly na setrvačník. Celé tělo mě bolelo, jak se neustále klepalo zimou, ale musím nás pochválit.  Udržely jsme si téměř ve všech situacích optimismus a smích, i když to bylo chvílemi velmi těžké.