Zloděj

Zloděj
 

Spousta z nás ráda používá slovní spojení  ‘‘to já bych…,“ nebo ‘‘já bych nikdy…..“

I já taková bývala. Spoustu z nás přesně ví, jak by se zachoval v té, či oné situaci. Kdyby mi manžel řekl tohle, ‘‘já bych…..“ Kdyby se moje dítě chovalo takhle,  ‘‘já bych…..“ Někdy máte potřebu se někomu svěřit a daná osoba přesně ví, jak by se ve vaší situaci zachovala. Samozřejmě nikdo z nás nechce poslouchat, druhého ‘‘já bych,“ ale nevím proč, lidé mají tendenci často ukázat, že oni by věděli, jak si v té situaci poradit a dát vám najevo, že oni by to zvládli lépe. Není to tak, já sama se o tom přesvědčila a doufám, že už k takovým ‘‘jábycháčům,“ jak jsem takové lidi nazvala nepatřím.

Patřím mezi velké ‘‘poseroutky“. Už v pubertě mě museli kamarádi vyprovázet ze zábav a diskoték až domů. Taxíkáři dostávají příkaz čekat, až zajdu do vchodu, po setmění nevynesu ani koš. Bylo pro mě nepochopitelné, jak můžou mé kamarádky být tak nezodpovědné a chodit v noci samotné venku. Varovala jsem je. Já bych po setmění radši nikam nešla, co když tě někdo přepadne. Já bych to neriskovala. Sýčkovala jsem a byla chytrá, jak rádio. 

Po rozvodu, jsme s dětmi ještě nějakou dobu bydleli v domě u rodičů mého exmanžela. Občas si moji rodiče vzali děti a já toho využila a chodila za zábavou.  Jednou mě vytáhl kamarád ven. Zábava se protáhla a já se vracela domů časně nad ránem, bylo léto a už svítalo. Kamarád mě doprovázel a podivil se, že se u mě v bytě svítí. Opravdu, v podkrovním okně bylo světlo. Mávla jsem rukou. Asi exmanžel přišel přespat, občas to dělá, když je o víkend někde s kamarády a je poblíž. Před domem se kamarád rozloučil a já vešla dovnitř. Stoupala jsem po schodech do prvního patra a z mého bytu se ozýval hluk. V tu chvíli mi došlo, že to není exmanžel, že je to zloděj. Neohroženě jsem vtrhla dovnitř. Přede mnou se zjevil obraz ruky, zavírající zvenku střešní okno. Běžela jsem se k vedlejšímu oknu. Na střeše seděl muž a zíral na mě. Seběhla jsem po schodech dolů do bytu manželových rodičů a volala na tchána, který sladce spal a neměl ani tušení, že máme doma nezvanou návštěvu. Ten zmateně vyskočil a nevěděl, co se děje. Já vyběhla ven a křičela do telefonu na policii adresu našeho bydliště. V tu chvíli zloděj skočil ze střechy, spíše spadl a zařval, musel se slušně pomlátit, ale vstal a přeskočil plot. Byl to chlap jako hora. Zírali jsme na sebe a já viděla, že mu něco červeného čouhá z kapsy. To je můj foťák! Minulý týden jsem si koupila nový foťák.

„Vrať mi ten foťák hajzle, slyšíš, ten je můj!“

Muž se dal do běhu a já za ním, zběsile jsem utíkala za obrovským chlapem. Chtěla jsem zpátky svůj foťák, mám na něm fotky svých dětí. Po chvilce mi začal vyzvánět mobil, policie, zvedla jsem ho a křičela instrukce, kudy utíkáme. Policie muže za chvíli dopadla a přivlekla ho před dům. Identifikovala jsem ho, přestože urputně zapíral. 

„Vy jste za ním běžela?“ Nevěřícně se na mě díval policista, „a bosa? Co kdyby vás praštil?“ 

Podívala jsem se na své nohy v bílých ponožkách a v tu chvíli jako když mi všechno došlo. Rozbrečela jsem se. 

Co se dělo poté, nebylo moc příjemné. Několik hodin na policii, začerněný byt od prášku na otisky. Lupič si naházel svůj lup do velké tašky a hodil ji oknem do křoví před domem. Tam jsme ho našli.  Vlezl dovnitř otevřeným oknem v přízemí. Prošel celý dům a všude něco vzal. Já se bohužel bála několik let ještě více, než před tím, ale teď už vím, že  ‘‘já bych‘‘ neplatí. Kdyby mi někdo řekl, že honil zloděje, odpověděla bych, to já bych nikdy neudělala. A udělala jsem. Nikdy nevíte, jak budete v té dané situaci reagovat, nikdy neříkejte ‘‘já bych.‘‘