VIV spisovatelka

„No miláčku můj, nebuď ošklivá,“ osloví vrčící stvoření Míša, vezme ho do náruče a mazlí se s ním. Já učiním také několik spíše neúspěšných pokusů se s nepřátelským zvířátkem skamarádit. 

Kývnu, nemám vlastně na výběr. Policisté odjedou výtahem a v té chvíli už se začínají kolem nás nenápadně srocovat další obyvatelé našeho panelového domu a ostatních přilehlých. Nebaví mě pořád vysvětlovat, co se děje, ale naštěstí si to zvládají šířit sami mezi sebou.

Na první hodinu jsem šla se strachem, nevěděla jsem, co mě čeká a moje fyzička byla někde na dovolené. 

Pomalu se sunu z postele a šouravým krokem raněného střelce se přibližuju ke kuchyni. Už nikdy, říkám si, jako ostatně každé podobné ráno, už nikdy nebudu pít

Lucie zrychleně dýchá, ale strach si vůbec nepřipouští, připadá si jako ve zrychleném filmu, taška je plná. ,,Jdeme!" zařve a vyběhne z banky s Kryštofem v patách. Auto je hned za rohem. Kryštof sedne za volant, nastartuje a vyjíždějí,